Křesťanem se člověk stane tím, že se dobrovolně rozhodne pro Ježíše Krista. Křesťanem je ten, kdo se obrátil od temnoty ke světlu, od satanovy moci k Bohu, jak to apoštol Pavel v Cézareji vysvětluje králi Agrippovi a římskému prokurátoru Festovi. Být křesťanem nevědomky nebo dokonce proti své vůli nelze.

Židem se člověk naproti tomu stává narozením - právě tak, jako se většina lidí německého jazyka stala Němci, Rakušany nebo Švýcary. Židem je ten, kdo má židovskou matku - tak to oficiálně definují židovští učenci. Žádný Žid se nemůže nechat osmého dne obřezat z vlastního rozhodnutí. Obřízkou je přijat do Boží smlouvy s Abrahamem.

Na počátku dějin národa Izraele, kterému dnes říkáme „židovský lid (národ)“ nebo „Židé“, stojí Abram. Bůh se Abrama netáže, zda by si dokázal představit nějaký vztah s Bohem, zda by chtěl být „věřícím“ či „vyvoleným“. Bůh zcela jednoduše říká: „Pojď, vyjdi se mnou ze svého důvěrně známého prostředí. Opusť svou rodinu i vlast!“ A dále vysvětluje, jaký má „vyvolení“ pro Abrama význam.

Na prvním místě sem patří vztah k zemi, jíž je podle Hospodinových slov „země, kterou ti ukážu“ [Gn 12,1 - Český studijní překlad] - tedy země Kenaan, která mívala v průběhu dějin mnoho jiných názvů. Židovství je bez země Izrael nemyslitelné, třebaže tam většina Židů během uplynulých dvou tisíc pěti set let nežila a nežije. Dokonce i Židé na Novém Zélandu nebo v Jižní Americe řídí svůj život podle ročních období, podnebí a krajinných vlastností země Izrael.

Za druhé se má Abram stát „velkým národem“ a dokonce „otcem mnohých národů“. Proto mu Bůh mění jméno na „Abraham“. Další trvání národa Izrael porovnává bible s trváním slunce, měsíce, hvězd i moře. Je zajímavé, že v průběhu dějin mnoho národů zaniklo - např. Římané nebo Babyloňané - a naopak vznikly jiné (v nedávné době např. Palestinci). Židovský národ však může prokázat své trvání od Abrahama po dnešní dobu.

A konečně dává Bůh Abrahamovi a jeho potomkům za úkol, aby byli požehnáním. Bůh vyvolil Izrael, protože má plán se všemi národy. „Záchrana - tedy pokoj, stav, v němž má každý vše, co potřebuje k životu - je ze Židů!“, vysvětluje Ježíš samařské ženě u Jákobova pramene, nedaleko dnešního města Nablus. Bohatstvím, které Bůh svěřil Izraeli pro nežidovské národy, je především to, „co Bůh řekl“. Na Tóře, kterou Bůh zjevil na Sinaji, se zakládá náš celý západní společenský řád, se všemi svými hodnotami a vymoženostmi. Že Bůh žehná skrze židovský národ, je vidět dodnes. Pro nás jako křesťany je ovšem hlavní to, že jsme prostřednictvím židovského národa dostali Mesiáše, Vykupitele světa - Ježíše Krista. Ten je a zůstává zaprvé a především „králem Izraele“.

Po odchodu z Egypta Bůh na Sinaji svůj lid vyzval, aby k jeho volbě řekl své Ano. Bůh chce, aby Židé žili v souladu se svým povoláním a veškerým obdarováním, kterým je obdařil. Židé, kteří dospěli k přijetí Božího slova a chtějí podle něj žít, se dodnes drží starých biblických přikázání - například při modlitbě používají modlitebních řemínků nebo na veřeje svých dveří připevňují pouzdříčko s Božím slovem. Dodržováním sabatu a slavením svátků přikázaných Bohem - zvláště Pesachu a svátku týdnů (Šavu´ot) na jaře a svátkem stánků (Sukot) na podzim - se drží Božího řádu stvoření. Především však tráví mnoho času tím, že studují Boží slovo a jeho výklady. V Izraeli jsou synagogy nejen o sabatu, nýbrž denně, ráno i večer, plné modlících se mužů.

V průběhu času vypadal jejich život podle základních biblických pravidel v různých kulturách velice rozmanitě. Tuto pestrost, v lecčems snad dokonce ještě převyšující různost směrů v křesťanství, můžeme dnes spatřit v moderním státě Izrael, kde žijí Židé z více než sta zemí. Mezi jednotlivými Židy i jejich duchovními společenstvími najdeme značné protiklady. Vystihuje to jedno přísloví: „Kde jsou dva Židé, tam jsou tři názory.“

Ve všech dobách existovali ovšem lidé, kteří se navzdory svému židovství vzpírali Boží volbě i jeho příkazům. Možná je jich dokonce v židovském národě většina? Proto bývali nejhoršími nepřáteli židovského lidu nezřídka Židé. Právě ti šíří největší lži o Izraeli. Už staří židovští vykladači Písma ale věděli, že „i když Izrael hřeší, přece zůstává Izraelem!“

Úchvatné a jedinečné není na židovském národě to, že tento lid přinesl světu monoteismus, protože se navzdory všem protivenstvím, vší nenávisti a veškerým pronásledováním nikdy nevzdal Boha. Zázrakem izraelského národa je skutečnost, že živý Bůh nikdy svůj lid neopustil a - smíme-li věřit bibli - také jej nikdy s konečnou platností nezavrhne.

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová