ILUSTRACE: Vzpomínka na Věnceslava Černého
Král dobrodružné ilustrace je Zdeněk Burian a jistěže mu sekundují Bimba Konečný, Jaromír Vraštil, Gustav Krum, Václav Junek, Miloš Novák a snad i Salač a Čutta a Wowk. Ale nic naplat, na začátku bylo jenom pár velikánů a především Věnceslav Černý (1865-1936). Sto roků od jeho smrti uběhne teprve roku 2036 a tohle jaro uplynulo let devadesát.
Nespecializoval se vlastně nakonec na nic, ale ve výsledku to působí, že na mayovky a Julia Verna. Zrovna tak ovšem dobovým čtenářům předestřel momenty ze Sienkiewicze, Alexandra Dumase, Karla Klostermanna, Lewise Wallace, Václava Beneše Třebízského, Lva Tolstého, A. S. Puškina (Piková dáma), Giacoma Casanovy, Karla Dewettera (Drahokam z hvězd), Josefa Svátka, Edmondo de Amicise (Srdce), Victora Huga (Bídníci), Emilia Salgariho, Fredericka Marryata, Karla Herloše, Jakuba Arbese (Poslední dny lidstva) a Karla Jaromíra Erbena. Dokonce ilustroval Babičku (1905) a Staré pověsti české (1894).
Od šestnácti (1881) studoval Černý - vedle vrstevníka Luďka Marolda - na Akademii výtvarných umění v Praze a roku 1885 pokračoval ve Vídni, aby se roku 1887 opět vrátil do Prahy a tady stal neofiálním presidentem - téhož roku založeného - Spolku výtvarných umělců Mánes (s průkazkou číslo dvě, přičemž jednička byl o generaci starší Mikoláš Aleš, po kterém Černý roku 1895 pojmenoval prvorozeného syna).
„Bouřlivák Aleš neměl příliš důvěru manželky,“ konstatuje ve své monografii Ilustrátoři dobrodružství (2017) Vladimír Prokop, „i svěřila ho vždycky před odchodem do večerního světa do opatrovnictví Černému,“ který na to - později - vzpomínal: „Přivedl jsem Aleše domů v pořádku vždycky, i když to bylo druhý nebo třetí den.“
Vedle Prahy žil Černý od roku 1904 občas ve městě Železnice (u Jičína) a v Mladé Boleslavi, kam ho nasměrovaly kořeny jeho manželky. Ale míval i ateliér ve Vodičkově, kde žil nejblíž svému privilegovanému nakladateli Vilímkovi.
Černý byl opravdu bravurní realista, i když s přídechem (novo)romantismu, a Národní galerie dnes má deponovány jeho oleje Ctirad a Šárka a Oldřich a Božena. Géniové typu Václava Brožíka anebo Vojtěcha Hynaise ovšem nebyli na rozdíl od Černého nikdy ani maličko teatrální a nastavili vysokou lať. Tak výšinně to učinili, až Černý ambice přesměroval i po vzoru kamaráda Alše k ilustrování časopisů a knih. Ba i do šíření pohlednic s Jeny Žižkou a Husem (ale nejen s nimi).
Pro onen „pohlednicový“ účel se spojil s vinohradskou firmou Václava Krátkorukého a sem tam sice vytvořil i nepěkně strnulou figuru (snad že byl nadproduktivní), ale nad tím se dalo snadno mávnout rukou. Monumentalizoval dějinné momenty a spřátelil se s Jiráskem, který do Pověstí osobně prosadil sto Černým lavírovaných maleb.
Jako adorátor národní historie i dobrodružství měl představivost i schopnost vnímat modely, které si bral do ateliéru. Nejperfektněji zvládl anatomii koní a dokázal vytvořit iluzi prostoru. Ani se nestrachoval občas malinko přehánět v gestech… a uměl na centimetr umístit epicentrum davové scény. „Disponoval nepřebernou stupnicí fyziognomií,“ dodává Vladimír Prokop. Jen pro Vilímka ilustroval Černý na sto titulů.
Pro Hynka dělal od začátku devadesátých let řadu klasických verneovek (Carův kurýr, Chancellor, Archipel v ohni, Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů, Sever proti Jihu, Plovoucí město, Blokádou, Doktor Ox) i řadu mayovek (Třemi díly světa 1-5, Satan a Jidáš 1-3, Vánoce, Hulánova láska 1-5). Rovněž Toužimský a Moravec to s Černým zkusili a byli spokojeni, nicméně čas trhl oponou a Zdeněk Burian byl pouze jeden, takže se roku 1933 Toužimský a Moravec v dopise zmiňují právě Burianovi o Černého slabší schopnosti zachytit přírodu.
Ale taky byla už třicátá léta a nemocnému malíři přes sedmdesát let. Vedle Josefa Ulricha (1857-1930) a Stanislava Hudečka (1872-1947) je první a nejstarší bard české dobrodružné ilustrace a na stejné úrovni před Vítězslavem nefungovalo nic.
Loni vydanou monografii o Věnceslavu Černém, která už rozebrána, lze objednat pouze v pražské Perlové ulici, na Letné a ještě na dvou místech republiky včetně Jihlavy:
