Kreslíř a spisovatel Adolf Hoffmeister nemá s umělou inteligencí přímo nic společného. Zemřel v roce 1973. Tehdy nebylo o nějaké AI potuchy. V těchto dnech vyšly jeho Nenapsané paměti, objemná sbírka textů a obrázků. Voní první republikou, dvacátými a třicátými léty, kdy se Adolf Hoffmeister zapojil do tehdejšího, někdy bouřlivého kulturního života Evropy a ze všech svých nemalých sil pomáhal české kultuře pořádně roztáhnout křídla. Měl jsem tu čest a potěšení ho poznávat docela zblízka. Však mě taky pozvali ke křtu knihy, o které jsem se zmínil. Byl to umělec s otevřenou duší. Miloval experimenty. Na Uměleckoprůmyslové škole se zabýval kresleným filmem. Byl bravurní kreslíř, ale to mu nestačilo. Vytvářel snové koláže. Ilustroval tak Alenku v zemi divů a další díla. Jak by se díval na dnešní výtvarné pokusy s umělou inteligencí?

Hned vysvětlím, proč si kladu tuto otázku. Hoffmeister na konci padesátých let sestavil antologii západních, převážně amerických povídek sci-fi. Už o bylo tehdy – ale i na desítky let potom – nevídané. Pro ilustrování oslovil tehdejší avantgardu. Josef Istler, Ota Janeček, Mikuláš Medek, Zdeněk Seydl, Zdeněk Sklenář – nemohu vyjmenovat všechny. Vznikla kniha, která se jmenuje Labyrint a dodnes platí, že je to knižní klenot významem překračujícím vymezený prostor sci-fi literatury. Načež uplyne pětašedesát a více let a dva odvážlivci, protagonisté revue Živel, si usmyslí vydat sborník prací zralých i začínajících sci-fi autorů a že to bude sborník s Hoffmeisterovým Labyrintem srovnatelný.

Kniha vyšla. Jmenuje se Uvař raka, odvážlivci jsou známi pod uměleckými jmény Morten a Longin. Nu a co ilustrace, kde zůstal Istler,kde je Medek? Když jsem se dozvěděl, že knihu doprovodí Morten, občanským jménem Petr Krejzek, a že to bude generováno umělou inteligencí, řekl jsem si, no potěš nás pánbu. Ony ty AI obrázky bývají na jedno brdo, odvozená nuda, rád tomu říkám „legalizovaný plagiát‟. Jenže Morten ukázal, že to jde. Že AI je výtvarný nástroj jako každý jiný. Nad serigrafií se taky nejdřív ohrnoval nos. Sitotisk! To je dobré leda tak na popisování beden s bačkorami. Nu a pak přišel Andy Warhol.

Prohlížím knihu a myslím na profesora Adolfa Hoffmeistera, jak by si hřbetem ukazováku hladil knír a pak by se napil homeopaticky ředěné whisky. Myslím, že by zálibně pokýval hlavou. Když se to dá použít k tvorbě, proč to zavrhovat? Věřím, že se v tomto ohledu dočkáme ještě mnoho zajímavého.

Psáno pro ČRo Plus