Tohle si, páni, seriózní knihovník dovolit nemůže! Povinně dodržuje systém, za což je placen, a nepřekročí mantinel. Zrovna tak můj kamarád Václav Gruber. Knihy doma skladuje v poličkách podle abecedy, zatímco já mám systém lehce bohorovný a návštěvám nepochopitelný. A ten systém vede k čemu? Inu, asi tak čtyřikrát za rok jsem díky tomu systému zbožným svědkem momentu, kdy se dvě knihy takříkajíc najdou. A jsem šťasten, že jsem jim to (hop) bezděky umožnil. Reálně se přičinilo i nebe, nejen já, a upozorňuji, že doma nemám chaos, jak to nyní vypadá, a jestli někdy mám, zvládám ho a vím, kde kterou knihu okamžitě vyhledat, když ji Gruber chce. Málokdy se mi, vážení, přihodí, že tápu, a když tápu, tak mám recept. Nechám to plavat a knížka se časem sama vyklube, a to většinou ve chvíli, kdy začnu pátrati po některé příští.

Když se dvě knihy po desítkách let zničehonic najdou, je to každopádně osudový svátek. První příklad. Jsem dětina a před nějakým časem jsem si tudíž postavil na knihovnu jen kousek od gauče první vydání Pana Tau, které ilustroval Jiří Šalamoun (1935-2022). Je to dárek, který jsem dostal kdysi k jedenáctým narozeninám, a na obálce letí raketa. Jak Ota Hofman odvážně tvrdí uvnitř, zcela reální američtí astronauté spatřili Taua z Apolla, když se svobodně pohyboval kosmem ve vlastní kosmické lodi.

Dnes mě ta kniha už moc nebaví, i když je vtipné, že tam Hofman nechal celé sekvence v podobě televizního scénáře, takže já už pro to nehoruji, ale ty barevné obrázky Mistra Šalamouna jsou absolutně geniální. A setkání? Mám ve zvyku občas uklízet a některé knihy při té příležitosti dokonce dávám z domu. Jiné se mi následkem úklidu dostanou k posteli a nedávno se přesně proti panu Tau octla publikace Doktor Bolíto, jejíž obálku dělala Eva Šalamounová (1936-2014), která by se letos v červnu dožila devadesáti. Je to bezvadná obálka a vespolek tu tančí veškeří hrdinové knihy včetně tlusté Barky (Bolítova sestra), krokodýla Pepy či afrického loupežníka Barmaleje, střílejícího z bubínkového revolveru.

V dětství jsem si dle tohoto vzoru stejné postavičky kreslil, ale položit dílo Evy Šalamounové z roku 1969 k Šalamounovu Tauovi mě nikdy nenapadlo a ostatně se jedná o dva svébytné světy; jen styly kresby jsou podobné. Hle, obě knihy se po desetiletích u mě našly a volají na sebe zrovna přes gauč a celé dni, než tomu udělám přítrž.

Trochu jiný příklad NAJITÍ týká se dvou jiných literárních děl Dia kleine Hexe (1957, česky Malá čarodějnice) a Der Räüber Hotzenplotz (1962, česky je to překládáno různě). Druhá z těchto knih začíná akčně! Obávaný a titulní loupežník vyzbrojený malebnou bouchačkou přepadne u domku na lavičce starou babičku a vynutí si nikoli snad tiket Sportky, ale kafemlejnek. Kašpárek a Pepík, tj. hlavní hrdinové, se rozhodnou, že pistolníka dopadnou a přinesou milené babičce mlýnek až do zástěrky. Povede se? Kdo ví, a ono to zní, já vím, banálně a dětinsky, ale když slyšíte tuto první kapitolu z rádia co chovanec mateřské školy, zaryje se do vás. Neměl jsem pak většinu života ánung, co bylo v příběhu dál a jak to dopadlo, ale jsem zvědavý a na věci jsem konečně zapracoval, abych „rozhlasovou“ knížku identifikoval, takže ji dnes už mám. Co mě šokovalo? Napsal ji ten samý mistr pera jako Malou čarodějnici, a totiž Otfried Preussler (1923-2013), přičemž Malou čarodějnici mám propojenou právě s babičkou, která mi ji obětavě předčítala. Obě knížky patří k etalonům literatury pro děti, nejinak by se mělo pro děti psát, to je jasné, předvádí nám to tenhle talentovaný a schopný Němec. Po milionu let, abych to přehnal, se mi oba jeho světy přece propojily a oba mnou totálně milované příběhy, které mě okouzlily, jsou vedle sebe. Umožnil jsem jim to. Takže to je poněkud jinačí způsob najití se, kdy už se nejednalo o pouhé přeskupování věcí v pokoji.

Takto by se dalo pokračovat dlouho a existuje i - poměrně pokleslý - dobrodružný román Kapitán z Kastilie, určitého ho neznáte. Autorem je americký spisovatel Samuel Shellabarger (1888-1954) a kniha česky vyšla náklad sedm tisíc výtisků těsně před komunistickým pučem, roku 1947. Vydal ji Jaroslav Podroužek a přeložila to jistá Zdenka Wattersonová a jde o šest set stran příběhu pomsty, ale na Monte Christa to nemá. Na většinu času se titulní kapitán přesune až do Mexika a je svědkem Cortésem realizovaného dobytí této původně indiánské říše. Až nedávno se mi Samova kniha dostala poprvé do pazourů a dlouho jsem v ní listoval, ale abych se donutil k soustavné četbě, to ne! Jako kluk bych to určitě zkusil. Aby to nebylo „kapitánu“ Shellabargerovi líto, strčil jsem ho tedy v knihovně vedle - vznosných - Dějin dobytí Mexika od (precizního historika) Williama Hicklinga Prescotta (Orbis 1964), přičemž Prescotta jsem jako kluk četl - na tatínkův pokyn. Takže… Dnes si obě mohou povídat jako soupeřky i kamarádky, každá postupovala při získávání zájmu čtenářů jinak a stojí zde desky na deskách a možná spolu v noci hovoří.

Malou čarodějnici nejlépe ilustroval Zdeněk Smetana (1925-2016), od jehož smrti letos uběhlo deset let:

Malá čarodějnice - anotace, info o knize, novinky | Databáze knih