Představte si vznosnou knihu, kde sice zaznamenáte pěnu šedých dní okolo, ale uděláte úpravu. A to? Lidi tam rostou intelektuálně do hor a bez výjimky fungují „na výši“, připraveni sofistikovaně dumat i veřejně rokovat. Popovídat si s vámi během setkání na ulici dejme tomu i o literatuře. A výsledek? Nadsazený obraz útulného světa.

Byl by podobný příběh humoristický a nejednalo by se o provokaci? Váhám. Běžný člověk bývá přece mořen prací, haldami práce, a tak absentují jeho síly komunikovat na podobné bázi. Dejme tomu vyhazuje hlínu lopatou z výkopu a jistě se dá odhadnout, že by při tom nemluvil, pouze občas vydýchl „kurva“; ale v povídce by to bylo jinak a předákovi by nakvašeně sdělil: „Dávám pauzu, jak pravil Zarahustra, jdu pro sluchátka a nová audiokniha Strong se obírá, šéfe, historií domu U Černý matky boží, co stojí támhle, a čistě mimochodem, zajímavě o něm psal Francis Marion Crawford. Že mám ještě okopat tuhle podzemní trubku? Jo, ale proč se vlastně říká ty trubko a smrdí jako tágo? Tágem bylo původně myšleno…“ Atd.

Kopáči podobně nemluví, ale umím si představit, že by tak „švitořili“ lidé obecně a zachytil by to (trapný) román Lidstvo procitlo. Humorista Stephen Leacock má podobnou sekvenci v jedné parodii z Literárních poklesků, které mi leží hned u ruky, ale pro potřebu tohoto povídání ji budu parafrázovat. Kapitán Hornblower: „Pane Smithi, opatrně s tou vratiplachtou, ať se nezaděláte od voleje, a pak mi, prosím, z lodní knihovny doneste na můstek Schillerova Korzára.“ „Ale Korzár je, tuším, od Byrona. Schiller napsal Loupežníka. A Walser taky. Ten předchůdce Kafky. Ó, chápu, jenom žertujete; vy mě, filuto, zkoušíte.“

„Ano, Smithi, a co si vlastně myslíte o Byronových plaveckých schopnostech, o významu záchranných pásů ve Středozemí a co o významu Gibraltaru jako skály opic?“

Problém s těmito rádoby vtipnými příběhy je, že dehonestují pracující a lidi mozek málo zapojující a Britové to předvedli ve filmové adaptaci Stevensonovy humoristické knihy The Wrong Box.

Ta je ze šedesátých let, hraje tam taky Peter Sellers a hrdina zosobněný (gentlemany často představujícím) Ralphem Richardsonem stopne drožku, vyhoupne se vedle vozky. Víte, co byste řekli a jak pokračovali v konverzaci. Vy ano. Ale Richardson? Podle scénáře se nepřizpůsobí ani o milimetr předpokládatelnému vozkovu IQ, ve finále v dobrém rozmaru vystoupí a my vidíme, jak vozka zůstal jeho mnohaminutovým (nebo dokonce mnohahodinovým) monologem otráven. Pokud se nejednalo ze strany Richardsonova hrdiny o cílené o provokování a schválnost, což lze vyloučit, byl to projev, ano, jistého autismu, kdy kecal beze skrupulí a nahlas řeší, co ho zrovna pálí. Filozofuje - a rezignovaný vozka je rezonanční deskou. Richardson je podlý rovněž tím, že se celou dobu drží žoviálně etikety a do určité míry k vozkově egu přece jenom přihlíží. Malost oné míry je ale pro muže s bičem dehonestující.

Mám kamaráda, kterému přijela na pár dní známá až ze Států. Ve vile ji s manželkou rádi krmili a ubytovali, a když odjela, pohovořili jsme a kamarád řekl: „Ale nevím. Je dáma. Nicméně si sedla na hodiny na okno do zahrady a řekla, že si bude číst, no, a taky si četla.“

Předpokládal, že se budou těch pár dní věnovat výletům a konverzaci? Kdo by ne? Udělala něco „blbě“? Můžeme si tak představit onen rádoby distingovaný svět, kde by si čtení na okně po anglicku nikdo nevšiml? Možná. Známý jí v tom světě poví: „Co to louskáte?“

„Cizince v cizí zemi, rozšířené vydání, padlo mi to do ruky.“

„Tak to nebudu rušit. Mimochodem: proč to asi ještě nezfilmovali?“ A dáma? „Já si tam podškrtávám a doma upeču scénář.“ Ale nezdá se vám nakonec představa lidstva „sestrojeného“ pouze z podobných výjimek až strašidelná? Mě ano. Přesuňme se tudíž do kontrastního normálu, kde každý intuitivně víme, jak správně komunikovat s nebohým vozkou a že si během návštěv nebudeme na okně rozvírat bestseller. Leda žertem. Každému prostředí totiž co jeho jest, a třeba se přizpůsobit. Sice zůstáváme sví, ale má to meze. Extrém zachytil ve filmu Zelig Woody Allen a hraje přizpůsobivého židovského hrdinu, který cítí nutnost každému se stoprocentně zavděčit. Mezi černými basketbalisty tudíž zčerná a při setkání s nácky začne ve finále hajlovat; je to už klasický film a ten film přehání, co děláme všichni, a ne každý umí odhadnout míru, protože odhad vyžaduje emoční inteligenci. Ne každý ji má, takže nastávají komické situace, kdy si (dejme tomu) majitel bytu myslí, že chápe, jak mluvit s řemeslníkem. Vstane od monitoru, kde třeba zrovna analyzoval studii filozofa Machovce, úplně se změní, namlouvá si, že roli trefil, a začne před řemeslníkem imitovat muže lidu: „Hola. Zdravim. Do p-či, to je vedro, co? Pane machře, helejte, já to už zkusil u tý trubky majzlíkem vysekat, no, ale nemam fortel. Jsem nula. Pivko? Já jsem Martin: nemůžem si tykat? Tohle já bych ti měl podržet. Ne, manželka není doma. Bývám taky na faše, nemysli si, ale já si vzal dovolenou. Fakt nechceš plzeň? Jo, a ten fotbálek včera projeli kurevsky, co?“

Být tím řemeslníkem a poslouchat podobné plky, reagoval bych: „Co kdybyste se uklidnil, pane Sedláčku, a nehrál divadýlko? O tomhle víte kulový a my jdeme s manželkou za dvě hodiny do divadla na nádvoří Hradu, tak bych to rád stih. Máte studenou kolu?“

Představa, že se musíme k některým lidem „shora“ sklánět, je mylná častěji, než si připouštíme. Ale není mylná úplně. To přizpůsobování je třeba, probíhá permanentně a humorista Mikes, původem Maďar, objevil dokonce v té souvislosti schopnost, kterou připisoval pouze Angličanům, ale je i česká a říká se jí „jak nic neznat“. Ve společnosti, kde se bavíte, někdo řekne: „Zajímavý, že si neumím vybavit název ostrova u Afriky.“ Ovšemže jde o Zanzibar, ale nikdo nepřizná, že to ví, to by bylo faux pas. Dokonce i muž, který bydlel na Zanzibaru třiatřicet a půl roku, pro jistotu řekne: „Mám to, madam, na jazyku, ale neumím si vzpomenout.“ Dělat pitomce je totiž jistota - v šíleném světě - a věděli to i Švejk a mnozí vysoce inteligentní lidé. To oni se při hovoru s námi jsou nuceni maskovat a snižovat, ale protože jim to myslí všestranně, nepoznáme to. A my sami?

Zůstaňme sebou. Ne? Proč hrát chytřejší a proč naopak hrát jindy idiota? Proč vůbec hrát?

Radary, skrz které poznáme, na jaké rádoby „výši“ je lidský náš protějšek, nemáme (na rozdíl od géniů), a tak si lze tisíckrát říct „házím perly svini“, ale nebude to pravda. Na tom, že by byl onen povznesený svět, jak se o něm dá snít, fajn, to naštěstí nemění nic.

Ralph Richardson „konverzuje“ s vozkou (zhruba od čtvrté minuty):

Ralph Richardson in The Wrong Box (1966) - YouTube