„Kdyby kritik věděl, jak líp zpívat, hrát či cokoli vytvářet, proč by to neudělal sám? On skutečně umí – měl by umět – jen poslouchat a rozlišovat. Jako degustátor vína, který sám víno vyrábět neumí. Kritika není o tom, jak je obtížné víno (tón, píseň) vyrobit, ale jak chutná.“

„Beatles a jejich desky“ – tak se jmenoval seriál v časopise Melodie, kvůli kterému jsem tehdy (bylo to v roce 1979) začal coby gymnazista onen časopis shánět (říci kupovat by bylo příliš jednoduché, tak snadno k mání nebyl). Autorem seriálu byl jakýsi Jiří Černý; nejen téma, ale i způsob jeho zpracování byl zajímavý a čtivý. Pak mi strýc daroval útlou knížku zvanou Poplach kolem Beatles – a na obálce zase ten Jiří Černý…

Onen autor mě začal zajímat; Melodii jsem pak nepřestal sledovat, ani když už onen seriál skončil, a to až do roku 1984, kdy stará redakce včetně Jiřího Černého byla komoušem nahrazena loajálními přáteli té „správné“ kultury (včetně jednoho, co se nestydí ani dnes publikovat, občas i tady na NP); časopis náhle byl ke koupi snadno, nikoli však již ke čtení. To už jsem ovšem byl na studiích v Praze a Jiřího Černého poznal i naživo, nejprve z návštěv jeho pořadů o Beatles na Chmelnici a následně i jeho Antidiskoték tamtéž – to, co tam pouštěl, opravdu moc k tanci nebylo, zato se člověk dozvěděl o nových hudebních světech a načerpal hromady inspirací, kde hledat kvalitu. To vše doprovázeno fundovaným výkladem.

„Vycházel jsem z předpokladu, že se dají dělat pořady, kde se nebude tančit, kde se bude jen pouštět hudba a k tomu něco říkat a kde bude všechno založeno jen na tom, že ta hudba je kvalitní, nikoliv na tom, že je zrovna v tu chvíli slavná.“

Vybavuji si střípky vzpomínek: při povídání o Georgi Harrisonovi utrousil, že stejně jako on sám se tento Beatle narodil 25. února (byť o léta později), a tak by ho rád jednou pozval do Prahy, aby mu ukázal, jak ty jejich společné narozeniny slaví u nás oficiálně celý národ. Na Beatles si cenil originální bezprostřednosti vycházející z absence hudebního vzdělání, neznalosti not, nesvázanosti zavedenými hudebními pravidly. Podobně jako jeho žák a přítel Jan Rejžek odpovídal na písemné dotazy z publika, ale vymínil si, že u něj to musí být jen na témata hudební.

Zároveň už jsem i věděl, že tento seriózní pán má za sebou bohatou publicistickou minulost ještě z dob, kdy jsem byl malé dítě – o pořadu Houpačka mluvili starší zasvěcenci, i když už byl dávno zrušen. Byl známý jeho podíl na vydání Krylovy desky před emigrací, již měl v nekvalitních kopiích z kopií nahranou snad každý. Kdosi mi půjčil knihu Zpěváci bez konzervatoře z roku 1967. A konečně, byly tu po antikvariátech starší ročníky Melodií ze sedmdesátých let, kde velmi hojně publikoval nejen spousty článků o mnoha zajímavých osobnostech světové hudby, ale psal i sofistikované recenze na singly a elpíčka (všímal si navíc i takových věcí jako sleeve note, kde jednoho novinářského veterána, jenž píše občas i sem na NP a nemá rád mně ani Rejžka, nařknul ze „šnekovitých obratů“). V rámci pětihvězdičkové škály kolikrát hvězdičkami nešetřil, byť i dotyčný interpret nebyl zrovna miláčkem televizních obrazovek, a naopak leckterý protěžovaný „umělec“ odnesl si od něj jen jednu nebo dvě.

Jako třeba obecně nedotknutelný Karel Gott … ten to Černému koneckonců vrátil v poslední Melodii z roku 1976, když tam v rámci silvestrovského veselí hodnotili zpěváci kritiky: dal mu jednu hvězdičku; ještě míň – půl hvězdičky – dostal už jen od Františka Čecha, co jemu (a Rejžkovi) nemohl přijít na jméno nikdy. Petra Černocká mu dala jeden a půl, Ivan Mládek tři (s komentářem „Bývalo to lepší!“), Milan Drobný tři a půl, Naďa Urbánková čtyři a jen Václav Neckář škálu svými osmi a půl hvězdičkami dalece překonal s odůvodněním „protože ho nikdo nemá rád.“

Ano, hudební kritici byli většinou stejně obecně oblíbení jako policajti či revizoři; zvláště ti přísní, co se ani trochu na hlas lidu neohlíželi a neváhali o něčem napsat, že to prostě není dobré (viz fenomén Katapult), byť to vytvořil sám Velký Oblíbenec publika, které od něj nekriticky bralo cokoli.

„Jednou Eva Pilarová vyslovila přání uslyšet pěvecké duo Rejžek / Černý. Mohu potvrdit, že by to bylo hrozné. Co když se ovšem najdou kritikové stejně nepřijatelní jako ti dva, ale zpívat budou jak skřivani? Bude to znamenat, že jejich soudy o zpěvácích jsou pravdivé? Asi taky ne, že? Nejspíš se nám tedy naznačuje, že kdo sám umí zpívat, nemůže o jiných zpěvácích nic hanlivého, jednostranného napsat. Nemůže?“

Mnozí nepřátelé kritiků si to nikdy nepřipustili, ale opravdu nemusí být degustátor zároveň vinařem, stejně jako se vinaři nemusí shodnout na kvalitě výpěstku toho druhého. Koneckonců ale, každé víno si svého kupce najde a kritikův názor není zase pro (ne)umělce existenčně rozhodující: jak sám Černý zdůrazňoval, často bývá význam kritiky přeceňován – kupříkladu se prakticky celá kritická fronta shodla na tom, že mnohé výplody z hudební stáje Františka Janečka jsou opravdu strašné (Muchová, Horňák, Cézar), což však nijak neovlivnilo jejich masové prodeje. Na druhé straně, ani veliké chválení Merty či Andrtové-Voňkové žádný hromadný posluchačský zájem o ně neroznítilo. Konečně, i kritik je jen člověk a do budoucnosti nevidí, a tak se dodnes Oldřich Říha chechtá někdejší Černého předpovědi, že za pár let neštěkne po tom primitivním Katapultu ani pes.

„Než dojde známý zpěvák od vchodu Reduty k baru, deset lidí mu třese rukou. Než tam dojdu já, musím deseti skladatelům, textařům, aranžérům, producentům, dirigentům, instrumentalistům nebo zpěvákům v pětiminutových zastaveníčkách vyklopit, co a jak jsem v recenzi toho jejich singlu myslel.“

Zpět ke vzpomínkám na Jiřího Černého – nepřestal jsem ho vídat, ani když jsem se z Prahy vrátil do rodného Zlína. Se svými Antidiskotékami nejednou zavítal i někam do našeho okolí, byl tehdy ještě v cestování velmi agilní. Muselo to být krátce před revolucí, kdy jsme na jednom takovém pořadu zírali, když se tam nebál pouštět Kryla. To se zrovna prodávala jeho nová kniha Hvězdy tehdejších hitparád a kvůli jeho článkům jsem kupoval i jinak málo zajímavou Gramorevue. A pak bác – najednou tu byl Listopad a ta stará známá, vysoká holohlavá postava najednou se objevovala tu za zády Václava Havla, tu na balkóně Melantrichu na Václavském náměstí. Těžko by se pro takovou moderátorskou úlohu hledal někdo vhodnější a bylo to zadostiučinění jistě nejen pro něj…

Republiku nepřestal se svými pořady objíždět ani potom. Nyní mohl nás i pobavit pouštěním soukromého záznamu z oslavy kterýchsi svých narozenin, kde Jan Rejžek dovedně imitoval různé nejvyšší představitele našeho socialistického státu, kterak oslavenci gratulují – nejvíc se mu povedl Gustáv Husák, co zásluhy „súdruha Čarného“ velmi chválil. Hudba ale zůstávala být na prvním místě a ani tehdy nepřestával objevovat nové trendy a skupiny. Vedle toho hýřil nadšením pro přípravu nového (a jak se posléze ukázalo, velmi kvalitního) hudebního periodika Rock a Pop – jen pro doplnění: značku Melodie koupila mezitím agentura GOJA (Gott – Janeček), která ji brzy přivedla k milosrdné euthanasii.

Obzvláště milá je mi vzpomínka na naše stručné osobní setkání v jednom novém zlínském klubu, kde jsem ho u baru oslovil a děkoval mu za ty dlouholeté bohulibé počiny – jeho spíš zajímalo, co je to za klub. Těch míst, kam nově zavítával, bylo opravdu hodně, ale tady byl poprvé - …a naposledy, asi nejen proto, že se mu tam pak kdosi trapně pokoušel stopit jedno z cédéček, která volně nechával k prohlédnutí kolovat mezi lidmi. Zůstal pak k nám jezdit už jen do sympatického, komorního Divadélka v klubu.

Postupně z očí scházel, nikoli však z mysli. Byť ani z těch očí ne, neboť i v televizi našly se vždycky dobré hudební pořady, v nichž nechyběly jeho profesionální komentáře. Rádio neposlouchám, ale stačily mi jeho staré knihy a hromady časopisů, zejména Melodie, již jsem si zpětně pořídil ve všech ročnících. Vedle toho přirozeně měl už i vlastní internetové stránky (zde), kde nalezne vnímavý čtenář hody přímo lukulské. Zjara 2016, když jsem se krátce a marně pokoušel dělat marketing pro jeden luhačovický hotel, jsem ho oslovil s nabídkou na pořad – velmi slušně mě odmítl s tím, že mu to jeho nabitý harmonogram nedovolí.

V roce 2020 přišla potěšující zpráva, že v rámci Cen Anděl byl Jiří černý uveden do Síně slávy Akademie populární hudby jako první nemuzikant v historii. Všichni hudební fajnšmekři u nás mu cenu přáli. To byl ten trudný čas, kdy se kvůli coronaviru půl roku žádné veřejné akce nekonaly, ale starý pán stejně tehdy byl i po úraze a – málo platné – i takový sportovec jako on měl už svých poctivých osm křížků na krku.

A tak pomalu zmizel zcela. Byl však jedním z lidí, po nichž toho i po smrti zůstává hodně – čest památce Jiřího Černého.

„Kritikům osud dopřál trávit ve společnosti krásy většinu života. Udělat si z okouzlení povolání. To je tak mnoho, že už mi dál chybí slova. Je nám co závidět.“

___________________________________________________________

SEN POTÉ a jiné příběhy (výběr z mé povídkové tvorby):
V domě mrtvého
Rozhovor s vítězem voleb
Parvenu
Blázen ve tmách chodí
Podivín
666
Chléb v ošatce
Nanebevzetí Maxmiliána Verba
Valentýn Výmluvný
O myších, kočkách – a lidech…
Sen poté
Lenčin osud

Knihu si můžete objednat zde.