Tohle je sbírka pro všechny ty, kteří buď zapomněli, nebo jsou tak mladí, že netuší, jak zhovadilá byla vláda jedné strany. Všech šestadvacet písniček, které komunistická censura zakázala, dokazuje, že básník Jan Vodňanský, hudebník Petr Skoumal a řada dalších, kteří se podíleli na vzniku nebo na sehrání a přezpívání těchto skladeb, věděli a vědí, co dělali a dělají, a navíc to dovedli a dovedou.

A tohle komunističtí ideologové nemohli přenést přes srdce. Stejně jako všechno ostatní, co se vymykalo šedivému průměru až podprůměru. V tom se jejich postoje až obdivuhodně podobaly (dodnes podobají) postojům nacistů, které svého času novinář Dušan Hamšík tak přesně rozebral ve svém díle Génius průměrnosti.

Není vlastně divu: jde (a vždycky šlo) o dvě větve téhož stromu.

Jak měl komunistický ideolog pochopit bohapustou srandu? I když, pravda, jak mohl být ideologem, když v převážné většině případů ani nečetl (protože by ani nedočetl) základní dílo své zločinné ideologie, Das Kapital od Karla Marxe?

Jen tak na okraj, kdyby s tou svou bichlí přišel Marx k nějakému dnešnímu nakladateli, aby jeho dílo obtiskl, hnali by ho nakladatelovi zaměstnanci bičem: z hlediska politické korektnosti - hnutí, které založili Marxovi pohrobci - jde o dílo nejen nenávistné, ale i vysloveně rasistické.

To už je ta ironie doby.

Chytřejší komunistický ideolog, jakkoliv nebyl zběhlý v bibli svého hnutí, ovšem musel moc dobře tušit, že se mu jeho režim hroutí pod nohama. A teď přijde někdo, kdo se směje. Neříkejte nám, že se smějete jen tak, my dobře víme, komu se smějete!

Tady jsou tvůrci Tarantule v dobré společnosti. Jan Werich byl kdysi nucen konstatovat, že když řekne Karlův most, hned se ho patřiční soudruzi ptají, co tím chtěl říci.

Komu už mohly vadit štěpné rýmy tohoto druhu: Sežeň si chlapče ráhnoví / Radí ti ten kdo dávno ví ... s refrénem, který vyzývá, až burcuje: Sežeň si plachty / Sežeň si stěžeň / Hlavně však nežeň se nežeň / Nežeň se chlapče náměstím / Hlavně se nežeň za štěstím?

Jan Vodňanský, autor všech textů sbírky, se prostě dovede podívat češtině do výstřihu. Činí tak taktně, se smyslem pro slušnost. V tom připomíná básníky své doby, třeba Jiřího Suchého (Mezi básníky mě žádný Vítězslav nezval). Výsledky jeho hravosti jsou často překvapivé, a vždycky úsměvné.

Kromě jeho dlouhodobého spolupracovníka, nezapomenutelného Petra Skoumala, si v jednom případě pomohl k melodii Vodňanský sám, kromě toho mu složili hudbu Ivan Mizera, Jaroslav Jakoubek, Martin Zákravský, Jiří Bulis a Jiří Toufar.

Kromě tradičních hlasů Skoumala a Vodňanského zpívají (s chutí a nadšením) Světlana Nálepková, Martin Zákravský, Hana Frejková, Zuzana Mixová, Jaroslav Jakoubek, Zdena Lorencová, Přemysl Rut a Eduard Žemla.

Tady by se zasloužilo také vyjmenovat všechny hudebníky, ale to by bylo opravdu hodně jmen. Celkem čtrnáct, a k nim ještě Orchestr Divadla Jaroslava Průchy v Kladně.

Díky tomu, že některé nahrávky vznikaly pokoutně, přísně podomácku nebo ve sklepích, technická úroveň několika nahrávek kolísá. Ale i tohle je dokument doby. Z hlediska hudebního jim nelze nic vyčítat, jenže sklep skutečně není nahrávací studio.

Je moc dobře, že Supraphon tuto sbírku vydal. Je skvěle vybavená: vložený úvodní text Jana Vodňanského je (až inženýrsky) věcný, příloha dále zahrnuje nejdůležitější údaje o každé skladbě a doplňují ji Vodňanského texty.

Tuhle sbírku by si měli pořídit nejen ti, kteří cítí potřebu se zamyslet nad pitomostí režimu, který tyhle písničky zařadil mezi libri prohibiti, ale (a to hlavně) všichni ti, kteří mají rádi nefalšovanou a bohapustou srandu.

Vrásky kolem očí, které vznikly smíchem, jsou totiž nejkrásnějšími vráskami, které si může člověk pořídit.