Jejich zpěvák Phil May zemřel právě před rokem
Byla to jedna z nejnedoceněnějších kapel historie – ve svém vývoji byli před posluchači stále natolik jaksi napřed, že o nějakých hitparádových úspěších nemohlo být řeči a nepomohly jim ani opakované projevy uznání úspěšnějších hudebních kolegů, natož pak odborné kritiky.
Pretty Things, to byl vždycky především zpěvák Phil May (9.11.1944 – 15.5.2020), jediný ve skupině po celou dobu její existence; vedle něj stával jako druhý v pořadí kytarista - povětšinou to byl Dick Taylor (na ostatních postech se v téměř šedesátileté historii kapely vystřídaly víc než tři desítky muzikantů); ti dva se seznámili při studiích na londýnské umělecké škole, kdy Taylor už měl za sebou krátké členství v právě tehdy začínajících Rolling Stones, které opustil nedlouho předtím, než se stali slavnými.
Však také byli Pretty Things bráni zpočátku jako jejich „ošklivější obdoba“. První album The Pretty Things z roku 1965 znělo také podobně, sestávalo z klasického rhythm and blues, částečně převzatého, jak tomu tak u prvotin bývá, a jeho umístění na šesté příčce anglické hitparády bylo prvním žebříčkovým úspěchem kapely. Kdo mohl tušit, že také posledním…
Dvojka z téhož roku, album Get The Picture?, znělo sice podobně, ale lépe se tu využívala studiová technika a texty začaly být hlubší. S nahráváním kapele pomáhal tehdy již prominentní studiový hudebník Jimmy Page. Následující album Emotions z roku 1967 je zvláštní díky orchestrálnímu doprovodu ve většině skladeb, jak si to přála vydavatelská společnost Fontana. Proto tu také zněla hudba Pretty Things dost jinak než na koncertech a k lepšímu to moc nebylo – skupina se proto tímto albem s vydavatelem rozloučila.
Zatímco takoví Beatles či Rolling Stones začínali tehdy své dlouhé vlasy teprve spouštět, Phil May už měl pověst největší britské máničky, co se navíc netajila svojí bisexualitou; ani drogové excesy nebyly Pretty Things nijak cizí - ještě po létech na to muzikanti s hrůzou vzpomínali. A všeobecné rozpínání myslí začalo být zřetelné i v jejich hudbě – vždyť jen tento singl ze začátku roku 1968: nezní to jako něco, co se Beatles nevešlo na Revolver?
Beatles si své psychedelické úlety prožili na albech Revolver (1966), Seržant (1967) a Magical Mystery Tour (1967), zbytky vyšly pak ještě i na Yellow Submarine (1969). Rolling Stones se nejvíc odhmotnili na Their Satanic Majesties Request (1967). Zatímco u těch prvních to bylo přirozenou a nenásilnou součástí jejich vývoje, druzí sem zabrousili jen ve snaze vyrovnat se těm prvním a po totálním neúspěchu tohoto alba se rychle navrátili zpět do osvědčené rock´n´rollové škatulky.
Rhythm and blues bylo sice pevnou parketou i pro Pretty Things, ale ti naopak v novém, progresivním trendu pokračovali: v prosinci 1968 přišli s ambiciózní deskou S. F. Sorrow a vytvořili tak jedno z mála trvale brilantních britských psychedelických alb – to se však bohužel vůbec nedostalo do hitparád. Marná byla propracovaná aranžmá, barvitá instrumentace a hlubokomyslné texty. Stejně jako u Stounů, posluchači od nich očekávali něco jiného. Album bylo sice první rockovou operou v hudebních dějinách, ale to tehdy ještě nikoho nezajímalo a primát tak připadl až o půl roku později slavné Tommy od The Who. Každopádně je S. F. Sorrow vrcholem tvorby Pretty Things; jak po ní tehdy málem neštěkl pes, dnes je uznávaným hudebním klenotem. A jako takový není pro každého, je nutné se jím – jako to koneckonců platí pro každou kvalitu – proposlouchat. Komu se líbí psychedelické desky, jeho blaženou zvláštnost nepochybně ocení. Toto je tehdejší vystoupení skupiny v jakémsi zábavném pořadu francouzské televize:
Zklamání z neúspěchu neunesl nicméně Mayův do té doby věrný souputník Dick Taylor a znechucen odchází. Pretty Things se ale vzdát nehodlali a v roce 1970 vychází album Parachute. S tím předchozím stojí co do kvality v jedné rovině a jsou posluchači, které je staví i nad ně. Pestrostí mi trochu připomíná Bílé dvojalbum od Beatles – však také byly později obě desky distribuovány jako jedno dvojalbum s názvem Real Pretty. Psychedelie na Parachute trochu ubylo, ale přibylo tvrdosti – jako na tomto výstavním kousku:
Z dnešního pohledu je nicméně zřejmé, že zlaté období tím skončilo. S dvouletými odstupy vydali pak tři desky: až queenovskou Freeway Madness (1972), velmi energickou Silk Torpedo(1974) a těžko zařaditelnou Savage Eye (1976). Nejsou špatné, byť srovnání s těmi předchozími nesnesou: rockové vypalovačky se tu střídají s kontemplacemi, občas nějaký ten ploužák postavený na klávesách, to vždycky z dílny Maye samého. V Melodii tehdy napsali, že je to jak Moody Blues – ano, občas to tak znělo, a jindy zase ne, písně byly velmi různorodé a těžko je vlastně někam zařadit. Za zmínku stojí, že druhé a třetí z této albové trojice vyšly pod značkou Swan Song Records, což bylo hudební vydavatelství Led Zeppelin: starý Mayův přítel Jimmi Page si skupiny velmi vážil a i tímto způsobem jí chtěl pomoci – marně, žádný průlom už se nekonal. Což mi přesto ale nebrání pouštět si znovu a znovu tuto nádheru:
V roce 1976 sestavil Phil May superskupinu Fallen Angels (byli v ní muzikanti ze Spooky Tooth, Humble Pie a Fleetwood Mac), avšak rozpadli se ještě dříve, než jim vyšlo jediné společné album. A tak May o čtyři roky později znovu vzkřísil Pretty Things – co víc, po bok se mu vrátil starý kumpán Dick Taylor. Z popela vstali v roce 1980 albem Cross Talk – je slyšet, že hodně sledovali, kudy se mezitím hudba ubírala. Občas je to trochu jak nová vlna, napadají mě i Police, mezi tím zase starý rock and roll. Phil May ubral na hlasové drásavosti, ale přidal na šíři rejstříků a opět prokázal pěvecké mistrovství.
Od starých psů už se ale pohříchu nové kousky nečekají, a tak kapela poklidně koncertovala s osvědčeným bluesrockovým repertoárem a žila z vydobytých pozic starých klasiků. Nikdy nevyprodávala stadiony ani s sebou nevozila kamiony aparatury, ale své posluchače měla jisté. Proto trvalo skoro dvě desetiletí, než staří pánové vydali v roce 1999 další studiové album … Rage Before Beauty, v němž jako by se vraceli k někdejším svým kořenům. Podobné to byla i roku 2007 s deskou Balboa Island – titulní melodie v závěru desky nečekaně rozjímavá, jakoby disharmonická, tak odlišná od jinak celkem staromilské náplně.
Ano, staří psi dělávají staré kousky a ty svěží energií obvykle neoplývají – přesto si ještě pro radost vydali v roce 2015 poslední, dvanácté řádné album The Sweet Pretty Things (Are In Bed Now, Of Course). Co na něm je, o tom si lze udělat obrázek třeba z této živé nahrávky:
V roce 2017 si je mohli naživo fanoušci S. F. Sarrowa vychutnat i v Praze. 2018 uspořádali Pretty Things závěrečný koncert s hosty včetně Davida Gilmoura z Pink Floyd a Van Morrisona. A to je konec – právě před rokem, 15. května 2020, zesnul Phil May v nemocnici ve věku 75 let na komplikace po operaci kyčle následkem cyklistické nehody. Tak trochu celoživotní smolař zemřel tak jak žil. Jeho S.F Sorrow je už ale nesmrtelný...
Zajímavé odkazy:
ČT – Back Beat
iReport.cz
Deník.cz
Progboard.com