28.3.2024 | Svátek má Soňa


HUDBA: Ňákej hrabě X

13.11.2012

Je začátek června 1988, třeťák gymplu, končí branný kurs v Horní Pěně u rakouských hranic. Nastupujeme do autobusu, odpoledne máme být v Praze. Dundr z béčka, frajer s přehazovací patkou až na bradu á la Vilém Čok, se mě ptá, jestli s ním nechci jít na Pražskej výběr. Kdy? ptám se. Dneska. Kde? V Benešově. Jak? Projíždíme kolem, vole, řeknem řidičovi, aby nám zastavil, že se nám chce blejt, a zdrhnem. Ale jo, to dává smysl, proč ne.

Jenže béčko jede jiným autobusem. Dundr si zastavit nechá, já ne. Příležitost, která se neopakuje.

Nebo ano? Je konec června 2012, kolega se mě ptá, jestli s ním nechci jít na Pražský výběr. Cože, oni se dali dohromady? Dali. A kdy to má bejt? Někdy v listopadu. Kde? Na Výstavišti. Ale jo, proč ne.

Každá doba má zvůj zvuk. Pro každého trochu jiný, pochopitelně. Asi nejintenzivněji jej vnímá ten, kdo zrovna dospívá; všechno je poprvé, ostré a osobní. Já si zvukovou kulisu konce osmdesátých let pamatuji jako všudypřítomný balast disko hitů, skleněné odrazy Depeche Mode, kosmické plochy postwaterovských Pink Floyd. Ale hlavně jako neurotickou, energií nabitou kytaru Michala Pavlíčka a sarkastické klávesy Michaela Kocába, vlisované do drážek dvou dlouhohrajících desek Pražského výběru (Straka v hrsti, nahráno 1982, vydáno 1988, Výběr, nahráno i vydáno 1988), do nichž jsem investoval po čtyřiačtyřiceti korunách a jejichž neustálým přehráváním jsem po celý maturitní rok trýznil sourozence, rodiče a koneckonců i starý gramofon.

Dá se zopakovat zvuk doby a vydolovat ze sedimentů na dně mozku prožitky s ním spojené? Má vůbec smysl se o to pokoušet? Bude možné nezaujatě sledovat Michaela Kocába, který se v roce 1989 změnil z avantgardního muzikanta v národního hrdinu, aby se po dvaceti letech ocitl v roli figury mediálně ne nepodobné protagonistům výběrovských songů Snaživec a Chvastoun? Umí Vilda Čok ještě vyluzovat své legendární ahááá?

S těmito pochybami a lístkem v kapse vyrážím v pátek 9. listopadu do Holešovic, kde mám sraz s dalšími kolegy v hospodě U houbaře. Naše očekávání ohledně nastávajícího koncertu nejlépe vyjadřuje nad rychle vypitým pivem Tomáš P., který pro slovo nikdy nešel daleko: buď to bude průser, anebo bomba, nic mezi tím.

V půl sedmé dorážíme na Výstaviště a před vchodem do sportovní haly (jejíž současný pitomý název si zaboha nemohu zapamatovat) trávíme v netrpělivém davu asi půlhodinu – rozbil se jeden turniket a hrdlo je pro tisíce návštěvníků kriticky úzké. Když se konečně ocitám na svém místě na ochozu po straně pódia, sedmá je už dávno pryč a právě vrcholí vystoupení předskokana. Tím je jakýsi tělnatý snědý muž s akordeonem, jenž excelentně přehrává skladby, které slyšet v pařížském metru nijak bych se nedivil, ale jež evidentně většinu publika nezajímají, což dokumentuje intenzivní pískot. Ale harmonikář se rozházet nenechá a vypískat teprve ne. Napadá mě, že jeho volbou chtěl provokatér Kocáb otestovat tolerantnost publika, které v tomto směru bohužel neobstálo. Kolem půl osmé padá bílý závěs mezi předpódiem a hlavním pódiem a je jasné, že konečně začíná to, proč tu všichni jsou.

Nyní si dovolím čtenáře varovat: pokud jste nikdy neposlouchali Pražský výběr, nemarněte dále čas a raději přejděte na jiný článek. Děkuji.

Dobře, a vy, kteří jste zůstali, vězte, že to, co následovalo, nebyl průser, ale megabomba. Čím asi začnou? Chvíle ticha, očekávání… Mendosíno, mendosíno…, rozšvitoří se dětský hlásek v reproduktorech a já (a nejen já) okamžitě vím, co ono nesmyslné žvatlání znamená: přichází divnej patron, strašně divnej patron, co miluje stesk - ňákej hrabě X…

Reflektory se stočí k pódiu, na scéně je Pražský výběr v původní sestavě. Tedy až na Kocába - zatím je slyšet jen jeho hlas. Na levé straně (z pohledu diváka) brousí hmatník s mimikou stoika decentně do šedi oděný Michal Pavlíček. Naopak grimasami nešetří basující Čok, v šaškovské čepici s rolničkami (o patku už přišel) a latexových rudých šortkách poskakující vpravo, vzadu za bicími sedí mefistovsky vyhlížející Hrubeš. Uprostřed rakev. Kde vlastně je zpívající Kocáb, dochází těm bystřejším ještě dříve, než se víko truhly nadzvedne. Song, který mám z jejich první desky nejraději, Hrabě X, udává tón večera. Slibný začátek.

Následuje Na václavským Václaváku, Čokův kousek, a mizí další pochybnost: Čok své ahááá věru nezapomněl. Bez paus a řečí nasazují chlapi jednu písničku ze Straky v hrsti za druhou ve stejném pořadí i aranžmá, jako jsou na albu nahraném před třiceti lety, a nutno podotknout, že i ve stejné kvalitě a se stejným nasazením. Velmi dobře odhadli, co se od nich očekává a poctivě se toho drží. To však neznamená, že rezignovali na vizuální stránku věci: asi nejefektnější je řada hořáků před pódiem, z nichž v příhodných okamžicích vyšlehávají několikametrové plameny synchronně s hudbou. Kocáb zpívá, deklamuje a pitvoří se, v černých přiléhavých kalhotách, bez pupku a v černých brýlích běhá po pódiu jako za mlada a křepčí, jako by ho kousla tarantule, střídavě si přes hlavu natahuje a sundává masku svého alter ega dědka Ropotáma, brázdí pódium na kolečkovém křesle či kulhá s berlemi od kláves k publiku a nazpět… Do toho výrony Pavlíčkovy kytary, Čokova nápaditá basa, gejzíry bicích – vše jak má být.  Duch alba, a co víc – zvuk doby pozdních osmdesátých let (kdy směla Straka v hrsti po šesti letech od nahrání konečně v Supraphonu vyjít) -, vibruje prostorem v mrazivé autenticitě.

A jsou tu Prachy jenom prachy nečekají. Přemýším, zda bude skladba stejně jako na albu přerušena vyzváněním telefonu a hláškou „haló, Soukup,“ jejíž genezi netřeba znalcům vysvětlovat. A skutečně, v půli skladby náhle pausa: tú, tú, tú…-  jen ono tútání trvá nějak déle než na desce, a kdo to přichází v bílém obleku s leskou pleší k mikrofonu a zvedá telefon? „Haló, Soukup,“ pronese popový hitmaker Ondřej Soukup, ukloní se a mizí v zákulisí. Dávné i nedávné sváry jsou zapomenuty - zdá se, že definitivně. A nesvědčí pro to jenom Soukupovo entrée, ale i věčné Kocábovo poplacávání a objímání Pavlíčka. Ti dva se usmířili na Havlově pohřbu, prohlašují svorně v rozhovoru ku příležitosti zahájení koncertní šňůry, který jsem četl o den dříve. Hezké.

Straka v hrsti je dohraná, na pódiu zůstává excentrik Jirka Hrubeš, ostatní se vytratili na chvilku si oddechnout. Hrubeš rozjíždí sólo na bicí, ale v půli přestávky nečekaně předává paličky příchozímu Klaudiu Kryšpínovi, který následně předvede desetiminutovou bubenickou smršť – něco takového jsem jakživ neslyšel - a za bicími pak už zůstává až do konce koncertu.

Že druhou půlku koncertu zahajuje vypalovačka Tatrman – úvodní pecka z druhého alba Výběr - asi nikoho nepřekvapuje, následují opět chronologicky ostatní písničky. Pavlíček se odvazuje a nasazuje si obrovský bílý cylindr, u ostatních změnu image nezaznamenávám. Drželi-li se muzikanti u Straky v hrsti původních aranží na sto procent, po přestávce už tak dogmatičtí nejsou. Nejde o žádné zásadní předělávky, ale občas se objeví nenápadná vsuvka, a například zvuk chodských dud musí Kocáb vyloudit ze syntezátoru, jelikož ta dáma s měchy, co bečí jako stádo koz, není k mání. Mírně pozměněný je i Chvastoun – tedy ono dadaistické …my jsme hráli na cimbály, všichni myši tancovali…, kde se na scéně nečekaně znovu objevuje otylý předskokan s akordeonem, který se do písničky ovšem báječně hodí. A nakonec Snaživec - znal jsem jednoho takovýho chlápka, co moudrosti moc nepobral…. Refrén nechává Kocáb odzpívat publikum samotné.

Přidává se dvakrát, takže dojde i na písničky z prvního singlu, především na kleptomanskou o příteli Oldovi a jeho skvělých darech; končí se definitivně v půl deváté. Spokojen je patrně každý. Pán v metru, vedle nějž stojím cestou domů, staví dnešní zážitek nad koncert Tří sester, kde ho polili pivem. „Vzduchem tam normálně lítaly plný kelímky,“ stěžuje si, „to tady nebylo.“ Má pravdu, nebylo. Také kriterium.

Co říci o pátku s odstupem několika desítek hodin? Po zkušenostech s comebacky různých jiných kapel mne zaskočila výborná hlasová dispozice především Kocába, ale i Čoka, a v těch několika málo místech, kde zpívá (Krysy už jsou tady), i Pavlíčka, a dále úcta k publiku, které dostalo všechno, po čem toužilo. Koncert mi potvrdil to, co jsem si vždycky myslel: že obě alba Pražského výběru jsou tím nejlepším, co na české rockové scéně vůbec kdy vzniklo. A že kapela je v neobyčejné formě, která se už nikdy nemusí opakovat. Takže milí přátelé, neváhejte, a pokud jsou ještě v předprodeji lístky na další koncerty podzimního turné, jděte to toho - možná je to naposled. A připravte se: hrabě X není žádné zdegenerované hrabátko sentimentálně vzpomínající na mládí, ale probuzený démon, který je pěkně při chuti.