Na serveru YouTube se před třemi lety objevila nádherná koláž (simon and garfunkel  never say goodbye). Mistrně střídá fotografie s kratičkými sekvencemi z koncertních záznamů, a jímavě ji podbarvuje lyrická klavírní skladba Ludovica Einaudiho. Mladá
Číňanka, která je autorkou videa, pochopitelně občas sklidí i dílčí kritickou připomínku. Proti úvodnímu titulku - "Simon a Garfunkel: Nejlepší duo všech dob" - se však dosud nikdo neohradil.

     Více než čtyřicet let po rozpadu této slavné dvojice se jejich společné vystupování a nahrávání stále jeví jako ideální počáteční volba, navíc zřejmě s přiměřenou délkou trvání. Pomineme-li první středoškolské pokusy pod jmény Tom a Jerry, soustřeďme se na roky 1964 a poté 1966-70. Oba letošní sedmdesátníci - podobně jako o sedm let starší Leonard Cohen a jejich vrstevník Bob Dylan - dokázali už tehdy zúročit to nejlepší z vlastních židovských kořenů, samozřejmě po svém.

     Vedle Cohenových drsných i něžných surrealistických metafor, vedle Dylanových rozsáhlých, avšak pro svou naléhavost strhujících zemitých zpovědí, Simona a Garfunkela charakterizuje hlavně nepatetický chápavý smutek - tak jemný, že ve svém důsledku vnímavého posluchače konejší.

     Namátkou několik příkladů tohoto melancholického porozumění. Elegie Ve středu ve tři ráno (Wednesday Morning 3 a. m., 1964) vystihuje bezradné sebeobviňování mladíka, jenž za chvíli nastoupí výkon trestu; slova nepřímo, ale srozumitelně říkají, že zdaleka ne všichni vězni si zaslouží opovržení. Balada Velmi zvláštní člověk (A Most Peculiar Man, 1966) zdánlivě pohlíží na sebevraždu osamělého souseda očima většiny; v podtextu však naznačuje, že přesně vymezený úzký prostor často ukrývá nezměrnou hloubku zoufalství. Úvaha Staří přátelé (Old Friends, 1968) se ptá, které záchytné body člověku zbývají ke konci života, a něžně upozorňuje na význam sdílených vzpomínek. Boxer (The Boxer, 1969) - epická píseň, jejíž text nejspíš vypovídá o dvou různých lidech - jasně sděluje, že každý z mnoha vypravěčových pádů se po nějakou dobu zdá být osudový. A - vůbec ne s podivem - i bezmezně obětavý přítel v nestárnoucím vyznání Most přes rozbouřené  vody (Bridge Over Troubled Water, 1970) sám důvěrně zná rozpoložení člověka, který klesl až na dno.

     Autoři psaných komentářů obě roviny - smutek a útěchu - velmi často oddělují. Přitom právě vzájemné doplňování těchto účinků je hodnotou, díky níž společná alba legendární dvojice zůstávají nezaměnitelná. K dosažené jedinečnosti výrazně přispívá také mimořádná harmonie obou hlasů.

     Paul Simon a Art Garfunkel si - každý zvlášť - zaslouží možná ještě větší uznání za své sólové nahrávky. Mimoto úctu vzbuzuje jejich přístup k retrospektivním společným koncertům; během těchto vzácných vystoupení dokázali své písně - včetně těch  nejznámějších - znovu ozvláštnit promyšlenými nepatrnými změnami. Jeden i druhý samostatně urazil obrovský kus cesty. Přes některé jednotlivé přehmaty a občasnou vzájemnou nevraživost však zůstali citlivými lidmi bez hvězdných rozmarů. Jejich současný  věk u příznivců vyvolává nostalgii; aspoň v přeneseném slova smyslu si ale oba už dávno zajistili nesmrtelnost. Ke kulatým narozeninám (které Paul oslaví 13. října a Art 5. listopadu) jim patří neokázalý, avšak o to upřímnější posluchačský dík.