HUDBA: Kterak Beatles tvůrčího vrcholu došli
Před 50 lety vyšlo eponymní Bílé dvojalbum
Čtenáři hudebního tisku narazí občas na informaci, kterak ta a ta deska byla „bílým dvojalbem“ dotyčné skupiny: u Pink Floyd je to třeba The Wall, nebo u Cure dvojalbum Kiss me, kiss me, kiss me. Míní se tím, že hudebníci dosáhli již takového stadia dokonalosti, kdy roztodivné nápady suverénně sypali z rukávu ve velkém, nevázáni již ničím, umělecky zcela svobodni, různými žánry napříč, sobě i posluchači pouze pro čistou radost.
Beatles byli takto „za vodou“ nejpozději od předchozího roku, kdy jejich Seržant dosáhl již všech myslitelných výšin možných ocenění, dodnes opěvován coby nejrevolučnější hudební počin všech dob. Ten proces jakéhosi definitivního hudebního osvícení začal u nich už albem Rubber Soul, naplno propukl na Revolveru a kulminoval v Seržantovi – kam mohli jít ještě dál? Na Bílém dvojalbu (anglicky The White Album, podle čistě bílého obalu, na němž bylo jméno skupiny jen plasticky vytlačeno – takže to vlastně bylo album bez jména) dali odpověď: kamkoli si zamanou.
Což se projevilo ve dvou rovinách – rozhodně ne všechno, co na dvojalbu je, by si zrovna zasloužilo titul „best of“, ale právě ta kvalitativní variabilita poskytuje posluchači vedle zjevných hudebních klenotů i chvíle oddechu - a celému projektu jakousi nevázanou lehkost. Za druhé je to nebývalá různorodost žánrová: těžko najít styl, který by tu nebyl zastoupen. Odjakživa hraví Beatles se odvázali v mnoha variacích rocku, popu, country, folku, blues, soulu, ba i v jakémsi prvním reggae či v heavy metalu, dokonce i v jedné „písni“, co už žádnou písní není. Toto rozkošatělé bohatství dávalo především úžasnou hudební zábavu, prošpikovanou přitom přinejmenším z poloviny tituly, jež si plně zaslouží přízvisko geniální.
Tolik kvality neprší obvykle shůry ani na hlavy tolik talentované, jako byly ty (solidně již tehdy vlasaté) od Beatles. Dostalo se jim však inspirativního prostředí, když zjara onoho blahodárného roku 1968 – duchovního osvícení lačni – absolvovali v Indii meditační kurz gurua Maharišiho. Tam, jak známo, pobyl Ringo jen krátce, Paul o něco déle a John s Georgem skoro dva měsíce, přičemž rozloučení se svatým mužem zůstalo být problematické (a pak že s tím nadsamcovstvím přišel až guru Jára!). Co je však důležité, našli tam inspiraci pro většinu písní dvojalba.
Dear Prudence (demo):
„Bylo to album plné napětí“
Když se tedy Beatles, bohatší o další zkušenosti, znovu sešli ve studiu, následovalo pět měsíců perné práce. Jak tomu tak u kvality bývá, výsledné růže byly výsledkem nemalého utrpení: Členové skupiny se měli navzájem čím dál víc plné zuby. Vedle toho se v onom roce Lennon i McCartney definitivně rozcházeli se svými dosavadními partnerkami a věčně sjetý John začal vodit svoji novou ženu Yoko Ono všude s sebou, což se z dnešního pohledu jeví být hlavní příčinou pozdějšího rozpadu skupiny. Co se nicméně drog týká, neměl si jistě nikdo nikomu co vyčítat. Zároveň rozjížděli svůj naivní projekt Apple, zatím ještě plni podnikatelského optimismu - zjevně postrádali pevnou vůdčí ruku nedávno zesnulého manažera Briana Epsteina. Paul McCartney k tomu později řekl: „Bylo to album plné napětí. Byli jsme všichni uprostřed té psychedelické věci, nebo z ní právě vycházeli. V každém případě to bylo podivné.“
Jedno je jisté: fungovali-li Beatles do té doby jako skupinový monolit, tady se začali profilovat jako čtyři individuality, což už pak nikdy nebylo jinak. Na dvojalbu je více nahrávek, kde ani všichni čtyři nehrají, ba i takové, kde si autor vše nahrál sám. Kolikrát se ve studiu míjeli, jak měl kdo čas a chuť, namísto s kolegy pracoval tam jen s pásky. Vedle toho se na tradičně bohatých beatlesáckých aranžmá podílely celé zástupy nájemných muzikantů. John k tomu řekl: „Když jste vzali každou skladbu, byl jsem to jednoduše já a doprovodná skupina, Paul a doprovodná skupina – bavilo mě to, ale pak jsme se rozpadli.“
S odstupem času se zdá, že kvalitnější zůstaly být právě ty skladby, které nesly individuální punc svých tvůrců – rozpaky naopak spojují některé jasně týmové výtvory, kolikrát uplácané až přímo ve studiu. Je jistě diskutabilní, odpovídá-li kvalitám této skupiny něco takového, jako jsou písně Birthday či Everybody´s Got Something to Hide Except Me and My Monkey. Hříčka Wild Honey Pie tady vypadala snad ještě mile, neboť nikdo zatím netušil, že smutně proslulé posmrtné album Beatles bude mít za dva roky takových polotovarových útržků několik. Otázkou též zůstává, je-li zrovna blues tou správnou parketou pro Beatles (Yer Blues). A k všeobecně odsuzované Revolution 9 lze snad říci jen tolik, že je důkazem nekonečné trpělivosti ostatních Beatles s Johnem i jeho extravagantní ženou.
Na opačném konci spektra stojí několik zejména Johnových vynikajících nahrávek, především Happiness Is a Warm Gun, několikavrstevnatá psychedelická minisymfonie, již považuji nejen za Johnovu nejlepší, ale dost možná i od Beatles vůbec. Jeho falzet a piano v Sexy Sadie jsou úchvatné, dětská říkanka The Continuing Story of Bungalow Bill (česky Golden Kids – Bungallow Bill) prostě neopakovatelná (jednu větu v ní zpívá Yoko – další důkaz dobré vůle ostatních), nedoceněná zůstala být snivě filosofická Cry Baby Cry. Chytrými textovými odkazy na jiné skladby skupiny hýří v Glass Onion. Je též autorem závěrečné Good Night, jejíž subtilní něhu nemohl zpěvem nikdo lépe vystihnout než právě Ringo. Ten je i autorem vůbec ne špatné Don´t Pass Me By, ve své jednoduchosti aranžérsky vtipně vyšperkované (česky Jiří Schelinger – Namále mám).
Na albu vynikajícím způsobem exceloval i George, zejména když si do svojí While My Guitar Gently Weeps pozval kamaráda Erica Claptona s jeho vskutku plačící kytarou. Piggies odkazují na to nejlepší ze staré dobré Anglie. Savoy Truffle mu skvěle šlape a je slyšet, že v té době zažíval „nejtišší Beatle“ mohutné osvícení nejen duchovní.
Co se Paula týká, ten tu střídá polohy rockové, countryové a kabaretní, pokaždé se suverénním nadhledem. Exceluje už v úvodní vypalovačce Back in the U.S.S.R., ale zejména pak v Helter Skelter, nad níž by dodnes měli blednout závistí i ti nejzlejší metalisté. Jeho pěvecký výkon ve Why Don´t We Do It in the Road? je prostě famózní. Ob-La-Di, Ob-La-Da (česky Petr Spálený – To vadí) se mnohým nelíbí, avšak kdo z rockové scény už v té době přišel s dokonalým reggae? V písni Blackbird ukazuje, co se dá také zahrát akustickou kytaru, v Martha My Dear zase na klavír. Za Honey Pie (česky Helena Vondráčková – Miláčku) by ho jistě pochválil i Ondřej Havelka.
Sečteno a podtrženo: Paul se na dvojalbu projevil jako eklektik v nejlepší formě, John s Georgem jako v té době múzou asi nejobdařenější melodici, Ringo jako vždy spolehlivý best friend. Zkrátka, všichni ze sebe – na vrcholu svých sil - vydali to nejlepší.
Jak mohlo vypadat „Bělejší album“
Logicky se nabízí otázka, nebylo-li by bývalo z tak velkého množství různorodého materiálu moudřejší vybrat to nejlepší a vydat jen jednu, o to kvalitnější desku. Spekuloval o tom Ringo, když žertem říkal, že toho bylo najednou moc a že měli raději vydat Bílé a Bělejší album – v dnešní době bývá ostatně běžné, že skupina nahraje hromady snímků, z nichž se pak vybírá.
Otázkou zůstává, co pak s tím „odpadem“. Jestliže v počátečních obdobích skupiny vznikly desítky snímků, nad nimiž se zavřela voda, později už zůstávalo odpadu jen minimum (jako z tohoto období třeba Johnova What´s the New Mary Jane), které pak našlo uplatnění buď na jejich sólových deskách, nebo (jako v tomto případě) na jedné z Antologií. Vzniklo by nejspíš něco podobného jako posmrtné Let it be, výprodej starých zbytků, ne tak špatných, aby se vyhodily, ne tak dobrých, aby byly důstojné jména Beatles.
A tak je určitě lepší, že namísto toho vzniklo dvojalbum, kde slabší kousky poskytují prostor k posluchačově nádechu mezi perlami, co ho dechu málem zbaví. Jak by nicméně taková výběrová deska vypadala, o tom je jistě zábavné spekulovat a kolik lidí, tolik názorů; pro sebe bych si ji sestavil třeba takto:
Back in the U.S.S.R.
Dear Prudence
Ob-La-Di, Ob-La-Da
The Continuing Story of Bungalow Bill
While My Guitar Gently Weeps
Happiness Is a Warm Gun
Blackbird
Piggies
Don’t Pass Me By
Sexy Sadie
Helter Skelter
Revolution 1
Honey Pie
Cry Baby Cry
Good Night
Nebylo by takové album nakonec ještě silnější než pozdější Abbey road? Co na to čtenář?
Na vrchol – a za ním z kopce…
Abbey road mělo ale vyjít až za rok, coby takříkajíc poslední vzepětí umírajícího hudebního monstra. S odstupem času se ukazuje, že tvůrčího vrcholu skupina dosáhla právě v tom šťastném roce 1968. Pohleďme jen, co tehdy dvojalbu předcházelo a následovalo.
Především, roku 1967 vyšlo album Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, tedy onen nesmrtelný Seržant, pojem, jenž také už samotnou tuto desku dávno přerostl.
Téhož roku vychází v Americe před vánocemi album Magical Mystery Tour, které shrnovalo to nejlepší, co předtím v Anglii vyšlo na několika épíčkách. S kvalitami se tehdy zkrátka roztrhnul pytel.
V březnu 1968 vychází singl Lady Madonna / The Inner Light, v srpnu pak druhý – Hey Jude / Revolution. S výjimkou béčka toho prvního, méně známé Georgeovy sitárovky, jsou to dnes už všechno beatlesovské klasiky.
Na jaře 1968 dostal Seržant čtyři ceny Grammy; vytvoří-li někdo rekord všech rekordů, ocitne-li se na špici špic, kudy jít dál? Inu tudy, že po konceptuálním, poslechově náročném, velmi pracném a už od obalu nablýskaném majstrštyku vypustí do světa programově bezkoncepční, bezejmennou a bezobalovou skládanku dobré zábavy, ze které uvolněnost „s prstem v nose“ jen čiší, ze stále hojného zřídla dobrých hudebních nápadů. To bylo Bílé dvojalbum v listopadu toho roku, jehož padesátého výročí dnes vzpomínáme.
A pak už pohříchu následovalo to, co bývá, když se přejde vrchol kopce a pokračuje se dál.
Jen týden po Bílém dvojalbu, 29. listopadu, vychází první Johnův sólový počin, album Unfinished Music No.1: Two Virgins. To je ta slavná nahatá deska společně s Yoko, začátek delší řady podivných Lennonových kousků pro zvlášť oddané příznivce, nikoli však k poslouchání. Desku prý vytvořili za jednu noc a ráno se pak pomilovali – v rámci milostné předehry ji nejspíš celou noc před mikrofonem lechtal, a tak je to vlastně jakási další, ještě bláznivější Revolution 9, tentokrát však ne od Beatles, nýbrž od Yoko Ono. Onoho smutného podzimu přišel též zamilovaný pár o své první dítě, co se nestihlo narodit.
Jen o málo lépe na tom byl George, jehož první sólové album Wonderwall Music vyšlo tři týdny před Bílým dvojalbem; svojí roztříštěností nepotěšilo ani přátele jeho indického hudebního rozjímání, natož pak příznivce skupiny. Nahrávky byly už skoro rok staré, takříkajíc „každý pes jiná ves“, původně určené jen jako filmová hudba. Album svědčí pohříchu o tom, že jistou ztrátou soudnosti byl v té době už postižen nejen John.
Aniž si Beatles po zdařilém dvojalbu pořádně odpočinuli, rok 1969 zahájili znovu pilnou prací, tentokrát ve filmovém studiu v Twickenhamu, neboť původně pro ně určené nové studio, postavené Johnovým oblíbencem, řeckým dobrodruhem Alexisem Mardasem, se neukázalo být použitelným (jakož ostatně ani žádný z jeho dalších projektů). Cítili, že jsou na vrcholu, a nechtěli marnit čas. Neměli to však raději dělat – nervózní atmosféra se jen stupňovala, animozity vzrůstaly, a tak byly rozpačité výsledky raději založeny do archivu, aby pak po roce posloužily jako základ pro poslední, pohříchu nepříliš vydařené (neboť už o nich – bez nich, jinými dodělané) album Let it be.
Zatímco se tam tak onu zimu trápili, vyšlo také ještě album Yellow Submarine– nejedná se o řadovou desku, nýbrž o slepenec skladeb, co se nevešly jinam, se dvěma staršími hity vystrčenými znovu do popředí, na druhé straně desky to vše doplněno orchestrálkami od producentova studiového orchestru. Coby filmová hudba ke stejnojmenné zhulené pohádce to nebylo špatné, coby deska Beatles bohužel ano.
Zbývá už jen dodat, že ani singly z dubna a května toho roku 1969 nebyly zrovna to nejskvostnější, co kdy skupina vytvořila, a tak se důstojné jméno Beatles dočkalo plné rehabilitace až na podzim s již zmíněným Abbey Road. To už byla ale labutí píseň, závěrečný výkřik, než se vnitřními rozpory zcela již rozložená skupina nadobro a ve zlém rozešla.
*
Stále však slyším slova Jiřího Černého o tom, že Bílé dvojalbum poslouchá jako pohádku ve chvílích oddechu – mám to podobné: jeho krása je právě v té až marnotratné rozmanitosti. Ta činí desku neopakovatelnou, nezaměnitelnou, jakoby do kamenných drážek vytesanou: byl to zkrátka jeden veliký, radostný originál. Beatles jím došli svého tvůrčího vrcholu. Pro mne jejich nejlepší album, pro historii jedno z nejlepších vůbec – pro každého pak určitě k zaposlouchání se...