Nejprve si ujasněme, o kom řeč nebude. O snobech, kteří milují (například) Kreutzerovu houslovou sonátu Ludwiga van Beethovena, ačkoli ji ve skutečnosti nikdy neslyšeli a kdoví, jestli by ji vůbec vydrželi poslouchat až do konce, ale prohlásit ve správně vybrané společnosti, že ji milují, račte uznat, zní to pěkně. Snobské kruhy jsou takovýchto žvanilů plné, takže o ně nám ale opravdu nepůjde. Naše rozjímání se bude vztahovat na normální zdravé spoluobčany trpící nedostatkem takzvaného hudebního sluchu. Určitě je znáte: kdo nehraje a nikdy ani nezkoušel hrát na nějaký hudební nástroj, nedostanete ho ani za nic na světě na koncert, otravuje ho, jak kdosi preluduje v kostele na varhanách, vypíná rádio s těmi symfoniemi, dechovka mu zdvihá žaludek a pravý jazz si mohli v Americe nechat, atakdále, atakdále. Onen nejspíš i netančící nešťastník si od světa žádá být omluven, nemá prý totiž hudební sluch.
Tady by nejspíš bylo poctivé si vyslechnout, co o hudebním sluchu soudí lékaři chorob ušních, nosních a krčních, známí pod zkratkou ORL, včetně všech svých podoborů, tedy foniatrie nebo audiologie. Těchto odborníků si po zásluze jistě vážíme (pokud jste někdy poněkud ohluchli a pan doktor vám sluch okamžitě vrátil bezbolestným propláchnutím uší vlažnou vodou, mohli jste se oprávněně domnívat, že jste potkali zázračného lékaře), ale s hudebním sluchem nám asi příliš nepomohou. Musíme na to jinudy.
Sředoškolský profesor hudební výchovy Josef Šnapka vybízel laskavé a věrné návštěvníky koncertů svého dívčího pěveckého sboru (tuze pěkná děvčata), aby vyslovili jasně a hlasitě tuto větu:
Přišel pan ředitel.
Poděkoval a žádal, aby opět hlasitě a jasně řekli ještě tuto, úplně jinou větu:
Přišel pan ředitel?
Každému, kdo dokázal vyslovit tyto dvě věty náležitě rozdílně, pan profesor gratuloval a oznámil, že má hudební sluch.
Nic vám tedy nebrání si poslechnout třeba Mozartovu Malou noční hudbu, tu jaksi pro začátek, abyste se ujistili, že opravdu něco libozvučného slyšíte, anebo si s ladičkou naladit kytaru. Svým hudebním sluchem, který máte, budete struny na kytaře napínat tak dlouho, aby zvuk struny byl totožný s tónem vydávaným ladičkou. Ano, bez ladičky to asi nepůjde, nikoli proto, že byste neměli hudební sluch, ale bude vám nejspíš chybět sluchová paměť. Prostě si tu žádanou výšku tónů nepamatujete, proto ta ladička.
Existují vzácní jedinci, kteří jednou uslyší komorní A (440 Hz) a pak už ho kdykoli třeba na houslích naladí. Opravdu pouze jedinci. Sluchovou paměť lze ovšem také trénovat, ale že by se s absolutním hudebním sluchem někdo rovnou narodil, je pouhý mýtus.
Jako bonus alespoň dvě historky o hudebním sluchu ze života orchestrálního.
Jak známo, i hudebníci podléhají citům, takže sedmý tón oktávy hrají malinko výš, jak už se toho osmého nemohou dočkat. Dělají to všichni a ví se o tom. To se ovšem netýká klavíru, který má onen citlivý sedmý tón stupnice pokaždé jinde, podle toho, v jaké tónině se hraje; sedmý je pochopitelně jiný tón ve stupnici C dur, jiný v G dur nebo v F dur, atd. Takže při koncertu symfonického orchestru s klavírem, a že takových skladeb je spousta, si musí dát orchestr pozor, neboť jeden z hráčů, tentokrát dokonce ten nejdůležitější, tedy pianista, bude hrát sedmý tón vůbec ne malinko výše.
Vzpomínám, jak náš báječný učitel, violista České filharmonie, se jednou při krájení cibule ošklivě říznul do ukazováčku levé ruky. Z hraní na violu byl tudíž na několik dní vyřazen, a tak si doma brnkal na klavír. Později se nám přiznal, že klavír poněkud rozboural jeho vycvičenou hudební paměť; přestal totiž hrát a tedy si pamatovat sedmé tóny stupnic malinko výše.
Vyzbrojeni od přírody hudebním sluchem vyrazte tedy směle na koncert, a proč ne třeba Amatérského symfonického orchestru; jste zváni!