HRANICE DOBRÉHO VKUSU: Filmová cena za pomlouvání Evropy
Ve filmu Zelená hranice se Agnieszka Holland zavděčila snobům a dobroserům, ale urazila slušné Evropany
Snímek polské režisérky líčí dramatické osudy uprchlíků na polsko-běloruské hranici, kteří se snaží dostat za lepším životem do Evropské unie. O každém bankovním lupiči se dá natočit dramatický příběh člověka, který zlepšuje svou životní úroveň. A také již mnoho takových filmů vzniklo, ale šlo o zábavu a nikdo na nich nehledal nějaké programové prohlášení. Avšak vyjádřit podporu ilegálům, kterými je Evropa již zcela zahlcena, anebo které dokonce poslal běloruský komunista Lukašenko, to je podivná proklamace.
Navíc jde u Hollandové jasně o protipolské gesto v době, kdy Poláci nezištně přijali dva miliony Ukrajinských uprchlíků a poskytli Ukrajině masovou vojenskou pomoc proti ruské invazi. Polsku jde o uhájení svobody před agresivním Ruskem, a Ukrajině jde dokonce o samotnou existenci. V obranném boji zahynuly na Ukrajině desetitisíce lidí, včetně mnoha civilistů, ale Hollandová se zajímá o osudy dobrodruhů, kteří opustili svoje rodiny a hledají bezpracný život v Evropě.
Migranti jsou v podání režisérky sympatičtí lidé s citem pro rodinu; mezi hlavní hrdiny patří syrský táta s mámou a tři děti. Skuteční migranti jsou bezohlední výrostci, kteří ukradli peníze svým rodinám a pak na cestě do Evropy falšují svou minulost a věk, aby se povalovali na sociální podpoře nebo zapojili do činnosti kriminálních band. Skutečné migranty vidíme na italských a řeckých ostrovech, kde po vybydlení svých vlastních zemí ničí domácím lidem život, nebo na marocké hranici, kde s oplzlými gesty vbíhají do evropské zóny a vysmívají se bezmocným strážcům. Není divu, že film uráží normální diváky.
U režisérky však nejde o nenávist k vlastní zemi, jak se vyjádřil polský prezident, ale o lhostejnost a pohrdání, a to nejen k vlastní zemi, ale k celé Evropě. Co ji zajímá je hledání uznání a sbírání cen, a u člověka bez nadání to nelze jinak než vyvoláváním skandálů a plutím v progresivistickém proudu. Za inkluzivní zájem o muslimské migranty sotva mohla na Benátském festivalu nedostat alespoň nějakou cenu; kromě ceny poroty sklidila i cenu za podporu udržitelnosti a proti změnám klimatu, a mnohé další (zde). Takže cíle dosáhla, a nebylo to těžké: stačilo strávit ono inkluzivisticko-progresivistické téma a vyzvrátit ho před vstřícnou porotou na festivalu, kde nikdo jiný na něco takového žaludek neměl.
Hollandové v mládí imponovaly filmy polských a českých tvůrců. Rozhodla se, že chce být taky filmařkou, a její prominentní komunistický táta jí na počátku cesty pomohl. Měla štěstí, že mohla asistovat slavnému Andrzeji Wajdovi. Sice byl jejím vzorem, ale talentem na něho a na další slavné krajany nestačila, a proto spíš kráčela ve stopách amerického Stevena Spielberga. Ten točil dětinské fantastické příběhy (Čelisti) a když na nich získal slávu a peníze, zatoužil stát se „seriózním“ tvůrcem a začal točit o holokaustu a válce. Podle svědectví spolupracovníků si Spielberg pouštěl všechny slavné filmy na dané téma a pak z nich vybral motivy co se mu líbily.
Spielberg však na rozdíl od Hollandové volil jasná témata s jasnými hrdiny, s kterými mu navíc pomáhal ohromný štáb hollywoodských profesionálů. Hollandová také napodobuje, ale její filmy Spielbergovy profesionality nedosáhly. Volba aktuálních a politických témat a dokumentaristický přístup jí usnadňují zakrýt nedostatek uměleckých vloh. Volbou exotických motivů se snaží rozptýlit diváka. Ve filmu Europe Europe (1990, název napodobuje Felliniho Roma Roma) například vymyslela Žida, který vstupuje do Hitlerjugend. Ve filmu o Židech za války schovaných v kanále (Darkness 2012) bez ostychu okopírovala téma z filmu Andrzeje Wajdy (Kanály 1957). A dnes, kdy celá západní a jižní Evropa je ochromena kriminálními migranty, vymyslela fantasmagorii o trpících migrantech.
Lásku k migrantům samozřejmě média všeobecně chválila, ale diletantskost provedení neunikla ani levicovým recenzentům. Z pochval prosvítají výhrady k odborné stránce filmu (složitost, nesmyslná fragmentace, nadbytečné záběry, nejasnost až zmatenost). Skoro nikdo si neodpustil dodatek ve stylu: „Ukousla si víc, než uměla strávit“ nebo „Své spravedlivé rozhořčení neuměla do filmu vložit“, atpod. Hollywoodský web Hollandovou chválí slovy: „Navzdory zastaralým technikám slouží film dobře svému humanistickému cíli“ (zde). Noviny Times ale film označily za komerčák o lidském utrpení (“misery porn“, zde). Sověti i nacisti využívali i vynikající umělce pro svou propagandu, ale většinou šlo o břídily – a spíš k nim se řadí protizápadní propagandistka Hollandová.
I černobílost filmu odkoukala od svých vzorů, a roztříštěnost, na níž si většina recenzentů stěžuje, je mozaikou schémat a klišé. Trpící migrantské děti jsou ukázány před zlatými hvězdami – symbolem Evropské unie. Zlý pohraničník musí kouřit a pak zahodit cigáro, než zakřičí na bezbranné dítě a rozpláče jej. Žíznivý utečenec olizuje kapky vody z jehličí krásných stromů. Dítě umírá v bahně. Zrovna když zlí polští (znamená evropští) vojáci vyženou roztomilé syrské děti z vozidla, prolétá nad hlavami helikoptéra, kterou si utečenci se strachem prohlížejí, jako by měla začít střílet, a náhodou se také ozve v dálce střelba a samozřejmě se také ozývá štěkání psů. Utečenci v panice běží s dětmi na rukou za dramatické hudby. V evropském lese ovšem není hudba a střílí tam pouze myslivci na divokou zvěř.
Informovaný divák ví, že násilí se na běloruské hranici dopouštěli ve skutečnosti pouze muslimští muži, když se v roce 2021 snažili ilegálně proniknout a ničili vše co bylo v cestě. Ve zprávách často vidíme davy mladých mužů proudit do Evropy všemi skulinami, bez žen a bez dětí, pouze se svými mobily, svazky bankovek a svou nenávistí. Ilegální migranti pronikají i do Severní Ameriky a celá západní civilizace je jimi ohrožena. Kdo tyto migranty propaguje, nemusí nenávidět naši civilizaci, ale musí strašně hodně toužit po ocenění a mezinárodních diplomech.
Záměrem Hollandové je evokovat situaci za nacistů, ale jako vše to dělá nelogicky. Jako za války nacisti kontrolovali árijský původ, tak dnes zlí vojáci zadrží migranty a zjišťují, zda jde o Poláky. Kupodivu neosloví tmavé migranty, ale pro efekt „náhodou“ oslovují polskou průvodkyni z neziskovky co migrantům pomáhá a ta, aby ukázala, že mluví polsky začne recitovat otčenáš. Sedlák sice dá vodu migrantce, ale telefonem ji hned nahlásí zlým úřadům. Vojáci jsou ukázáni jako přehnaně vulgární, a jejich nenávist k migrantům je ukázána zcela nerealisticky jakoby z komunistické učebnice. Pohraničníci mluví o smradlavých čmoudech. Mrtvou migrantku si přehazují běloruští a polští vojáci přes hranici, až zůstane viset na žiletkovém ostnatém drátě.
Když jsem shlédl film Hořící keř o Palachovi (2013), byl jsem šokován. Pro ty, kteří to zmeškali: šlo o naprostou frašku plnou nepřesností a hloupostí; jako by to natočil mimozemšťan. Tenkrát jsem si to vysvětloval pouhou drzostí člověka, který nezná české reálie, ale dnes je mi jasné, že u ní jde o určitou hloupost a dokonce patologii. Šikovně si ale zvolila českou niku (místo kde se jí daří); vzbudila zde dojem světové tvůrkyně a zalichotila zájmem o české téma. Mnozí si nevšimli její podivnosti (od umělců a herců nelze ovšem kritičnost čekat) a poskytli jí vytoužený obdiv. Do očí bijících nesrovnalostí a nesmyslů ve filmu si kupodivu novináři ani umělci nevšimli (ostatní občané se příliš vyjadřovat nemohou). Mně utkvěl v hlavě pouze výjev, v němž si student chtějící se upálit nejdřív cvakne z flašky, na níž je lebka se zkříženými hnáty a nápisem „jed“. Překvapilo mě, že Hollandová nevzbudila urážlivým filmem o českém hrdinovi Janu Palachovi odsouzení.
Řadoví občané jsou dnes v západním světě popotahováni kvůli nesouhlasným názorům na klimatické nebo transgenderové hnutí, ale umělci jsou beztrestní. Například bavička „Madonna“ může kdykoli vystrčit veřejně jakoukoli část svého těla, urážet symboly křesťanství, a kupodivu i beztrestně falešně zpívat. Morbidní divadelní hra „Naše násilí a vaše násilí“ byla beztrestně provozována dokonce i v Česku. Příkladů z dalších demokratických států je bezpočet. U vulgárních lhářů, když jsou baviči, jde o nepotrestatelnou básnickou licenci, u obyčejných lidí jde o dezinformaci.
Český filmový fond a Česká televize věnovaly miliony korun na tento pomlouvačný výtvor z peněz českých občanů. Čím se Hollandová nechlubí, a kritici to asi ani nevědí, je fakt, že přispěla i turecká vládní televize (zde), a Turkové považují tento česko- polsko- francouzsko- belgicko- turecký film také za svůj film (zde). Hollandová měla smůlu, jelikož sehnala peníze a film dotočila až po neblahé ruské invazi na Ukrajinu, během které Poláci přijali s otevřenou náručí 2 000 000 migrantů. V každém případě tato česko-turecká koprodukce plivla všem slušným lidem do obličeje. Ctižádostivá diletantka překročila všechny hranice slušnosti, ale i morálky a určitě i zákona, ale žalovat ji nelze, neboť lži filmařů jim levicoví soudci všude na světě odpustí jako básnickou licenci.
Přiznávám, že jsem viděl z filmu jen ukázky a pouze jej slyšel vyprávět z úst lidí co ho shlédli; též jsem četl desítky recenzí. Celý ho vidět nechci a obracím se tímto na každého, kdo stojí v dnešním konfliktu na straně Západu proti Východu, aby film bojkotoval a o totéž poprosil všechny své přátele.
