HRAJEME SI: Drákula, gamebook

Gamebooky jsou hry-knihy s čísly u sekvencí textu, které mohou být odstavci nebo kapitolami. Rozhodujeme o dalším vývoji a variantách děje při čtení a na konci každého onoho oddílu. A má to jistěže být význam textu, podle čeho stanovíme, kterou další stránku nalistovat a kde v četbě-putování-boji pokračovat. Příklad?

Vybírám mezi hřbitovem, co mě čeká v kapitolce 666, a nemocnicí (633). V televizi byl verzí téhož seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka (od Dietla), ale většina gamebooků nezpracovává žádné příběhy o kuchařích. Gamebooky mohou být klidně i erotické, o to nic, ale nejčastěji mají fantaskní či scifoidní charakter. To větvení už vylíčil ve čtyřicátých letech Jorge Luis Borges, ale sem tam zkusil to samé podnikat leckterý tvůrce už předtím. Pravé gamebooky se ovšem protlačily do světa teprve třicet let po Borgesovi, v letech sedmdesátých, a jedním ze schopných autorů se na jejich poli stal britský steampunkový spisovatel Jonathan Green (*1971, www.JonathanGreenAuthor.com).

Sice píše ledacos, i ten steampunk, ale mně sedí, nakolik se umí zamilovávat do děl klasiků. Jistě v budoucnu adaptuje mnohá, ale už vysnil gamebooky Alenka je noční můra v říši divů (1995), Zlý čaroděj ze země Oz (1995), Anno Frankenstein (2011), Země Nezemě: Zde jsou monstra! (2019), Beowulf (2019) a konečně Drákula. Upírova kletba (2021, česky 2024).

Originál posledního z nich schválil sám Dacre Stoker (*1958), praprasynovec autora Draculy (1897) Brama Stokera, nicméně Green ze sebe nedělá Boha a přizná, že četl Draculu prvně teprve na vysoké škole a nejslavnější adaptaci s Lugosim (1931) ani neviděl! K práci na gamebooku Drákula: Upírova kletba jej navedl především jeho německý nakladatel a do té chvíle se jí bránil. Nestrachoval se, že bude vysrknut či vysát, ale…Cituji Greena: „Dracula byl totiž zpracován už mnohokrát.“ A skutečně, dnes už existují asi čtyři tisíce adaptací. A přece Green počal vstřebávat informace o vzniku románu a snaha mu jako obvykle vnukla nápad. Ale vraťme se,

Budoucí autor senzačního románu Bram Stoker (1847-1912) studoval v letech 1864-1870 na Trinity College v Dublinu a úplně nesenzacechtivě tu stvořil studii o Senzacechtivosti v beletrii a společnosti (Sensationalism in Fiction and Society). Někdy roku 1867 si taky poprvé všiml herce Henry Irvinga (1838-1905), a to ve Sheridanově staré komedii Rivalové (1775). Od roku 1871 psal pro Dublin Evening Mail divadelní kritiky a koncem roku 1876, jehož říjen byl poznamenán smrtí Stokerova otce, velmi vychválil Hamleta zosobněného právě Irvingem v Theatre Royal. Stoker vyzdvihl jeho pojetí hry jako mystického příběhu a polichocený herec jej pozval na večeři. Povídali si do rána, spřátelili se a Irving udělal Stokera obchodním ředitelem své domovské scény Lyceum Theatre ve West Endu (již najdete ve Wellington Street 21).

Právě Irving se měl posléze stát jedním z inspiračních vzorů po postavu hraběe Draculy a Jonathan Green míní, že Stoker herce zbožňoval podobně, jako když nebohý Renfield uctívá charismatického hraběte. Vazby pak Bram vnímal obzvlášť v momentech, kdy Henry Irving předváděl Mefistofela ve Faustovi, a premiéru této (1885) a následovalo 792 repríz. Ale velmi inspirativní byl i Macbeth, jehož premiéra proběhla v prosinci 1888, a jak píše Ondřej Müller, slovo blood padne v téhle hře šestatřicetkrát a „srovnáním syžetů zjistíme, nakolik překvapivou podobnost Dracula a Macbeth vykazují“.

Henry Irving hrál hodně v Shakespearovi (což pak ve dvacátém století vědomě napodoboval Laurence Olivier) a mj. zosobnil Richarda III., Jaga, Wolseye (ve hře Jindřich VIII.) a Shylocka. Byl za to jako vůbec první svého cechu povýšen (1895) do šlechtického stavu a spolu s herečkou Ellen Terry, již kdysi sám do Lycea přivedl, vytvořili v časech, které jsou takřka zapomenuty, nejslavnější londýnský herecký pár.

Zatímco Irving v páru působil spíš jako zadumaný introvert, Ellen zůstávala impulzívní, plná lehkosti, pohybu a smíchu. A jistě: Irving byl až moc okázalý. Ale jinak skvělý. Přesto či právě proto fungoval jako manipulativní despota a ego si krmil vysáváním osob ve své blízkosti. Holdoval alkoholu a dle mínění G. B. Shawa komolil Shakespearova dramata, aby vynikla jeho zajímavá, ale do sebe zahleděná, arogantní osobnost.

Shaw se posléze omluvil z Irvingova pohřbu takto. „Obrátil by se v rakvi, kdybych do Opatství přišel, jako se tam obrátí Shakespeare, až přijde mezi mrtvé Irving.“

Díky osudové spolupráci stoupal Stoker po společenském žebříčku a Irvinga osmkrát provázel po Spojených státech, kde byli opakovaně přijati v Bílém domě. Poznali jak prezidenta Williama McKinleye, tak Theodora Roosevelta, a zdá se to překvapivé, ale právě Roosevelt bývá připomínán jako další lidský vzor Draculy.

Stoker napsal desítky povídek a nějakých třináct románů, ale byly by asi zapomenuty, kdyby sem nepatřila ONA kniha činící z titulního hrdiny archetyp, stejně jako se jím stal profesor Abraham Van Helsing. Dílo spojilo středověký mýtus s moderními technologiemi (tehdy mj. fonograf) a moderními postupy (transfuze krve) a vampýr je tu jednoznačně vnímán jako výtvor přírody a biologický druh. Ne nadpřirozená síla.

V březnu 1890 se Stokerovi zdálo o trojici upírek (něco jako tři čarodějky z Macbetha), snášejících se na lidskou oběť. Ty tři nebyly samy a měly démonického pána a on monotónním hlasem připomínal: „Ten muž patří mně.“

Stoker se možná odrazil od snů a od jakéhosi podléhání svému příteli, ale jinak vyšel z mnoha referenčních zdrojů. Mj. se jedná o tzv. Knihu vlkodlaků (1865) od reverenda Savine Baring-Goulda (jednu dnes vlastní i pan Green) a o tituly Round About the Carpathians (1898) Andrewa Crosse a Account of the Principalities of Wallachia and Moldavia (1820) Williama Wilkinsona. A ve Wilkinsonově průvodci prvně narazil i na jméno Dracula.

Stokerovy poznámky vyšly knižně (2008) a leží až ve Filadelfii, v Rosenbachově knihovně. Dracula měl, zvíme z nich, původně čtyři části a první se jmenovala Štýrsko. Tam se, připomeňme, odehrává klasická upíří povídka Carmilla (1872) od Josepha Sheridana Le Fanu (1814-1873). Právě jeho pojetí vědy i záhad je Stoker dlužen strašně moc.

Ještě před vydáním Draculy vyřadil editor 150 z 541 stran strojopisu, který dnes patří dědicům miliardáře a spoluzakladatele Microsoftu Paula Allena. Vyškrtnut byl také „nadbytečný“ štýrský začátek a poprvé zveřejněn jen jako povídka až po Stokerově smrti (Draculův host, 1914).

Mezi Stokerovými poznámkami ke čtvrté kapitole románu je citována i věta ze snu „ten muž náleží mně“ a Stoker si poznamenal ještě víc: „Malíři ho nesvedou namalovat. Podobizny vždy vypadají jako někdo jiný. Není vnímavý k hudbě. Není zachytitelný fotoaparátem. Snímky zůstanou buď černé anebo je na nich kostra.“

V létě 1890 zavítal Stoker do malého přístavního města Whitby - na severovýchodním pobřeží Anglie. Ubytoval se v Royal Crescent 6 a po týdnu přijela i manželka. Dějištěm památných sekvencí Draculy se díky tomu měla stát bezútěšná scenérie rozvalin místního gotického opatství a 199 schodů mezi přístavem a hřbitovem u kostela Panny Marie.

A jak nás Green upozorňuje, číslo 6 na Royal Crescent ve Whitby je aktuálně přes léto k pronájmu a lze se tudíž ubytovat přímo v georgiánském domě, kde vznikla část klasického románu. „Ani ne sto metrů od výtahu, který vás sveze na pětikilometrový úsek pláže Blue Flag.“

Při psaní se Stoker inspiroval i dalšími místy. Osmibokým sálem hradu Slains ve Skotsku a kryptami kostela svatého Michala v Dublinu. Zanalyzují-li se pak architektonické prvky vylíčené v románu Dracula, je londýnským sídlem hraběte Eon House, tj. číslo 138 na Piccadilly. A navštívit se samozřejmě dá i hřbitov u kostela svatého Jana (Church Row), odkud nebohá Lucy Westenrová vycházela již po smrti na hampsteadské louky, aby lovila děti.

Stoker dost věděl o historii upírské pověry a znal případ z Jewett City v Nové Anglii, kde roku 1854 exhumovali těla v momentech šíleného váhání, zda nejde o nemrtvé. Spor se vede o další, tenkrát aktuálnější případ z konce 19. století.

Devatenáctiletá Mercy Lena Brown z Exeteru (Rhode Island) podlehla roku 1892 souchotinám. Jimi sužovaní, a to si musíme uvědomit, mohli a dodnes mohou asociovat bytosti „nenápadně“ vysávané upíry… a zbavované tak životní energie. A 17. března 1892 vykopali zmíněnou Mercy Lenu, aby jí rodinný lékař vyňal srdce a játra. I když upozornil, že plíce vykazují přítomnost bakterií tuberkulózy, vesničané prahli po klidu a orgány spálili na nedaleké skále. Příhodu mj. zaznamenal antropolog George Stetson a zveřejnil ji v časopise American Anthropologist. Ale Stoker o případ zavadil teprve roku 1896, když byl s divadlem ve Spojených státech. Mohlo snad ono šílenství ještě proniknout do Draculy? Sotva; ale jsou názory, že právě jméno Lucy - provokativně - propojuje jména Lena a Mercy.

Prvně vyšel Dracula 26. května 1897 (česky až roku 1919) a vydání oblékli do dekadentně žlutého (žluťáckého) přebalu, využívaný v Anglii běžně pro překlady „pochybných“ francouzských románů. Byla to fakticky reklama, že jde o jakýsi experiment, a ještě nikdo netušil, že se 26. květen dokáže stát „světovým dnem Draculy“ a že se bude v Dublinu každoročně konat Festival Brama Stokera.

Ale připomínáno být nemusí jen přesné datum, nýbrž celý rok 1897, kdy se vynořuje i kontroverzní obraz Philipa Burne-Jonese Upírka (inspiroval stejnojmennou Kiplingovu báseň) a kdy stará spiritistka Florence Marryatová (1833-1899) píše The Blood of the Vampire (1897) alias román o kněžce voodoo Harriet Brandtové, jež odnímá svým obětem životní sílu (Upíří krev – Wikipedie (wikipedia.org). Ani jedno to dílo Draculu nezastínilo.

Slávu mu však zajistila teprve dramatizace a filmové zpracování. Ohledně divadla nechtěl už Stoker nic nechat náhodě a Lyceum již osm dní před vydáním knihy uvedlo čtyřhodinové scénické čtení Dracula, ort he Undead. Autor si jím pojistil práva na dramatizaci, ale teprve roku 1924 skutečná hra vznikla. Autor je irský herec Hamilton Deane (1880-1958) a příběh sune větší absurditě. Musel? Snad. Původní monstrum, jak je hraje i Max Schreck (1879-1936) ve známém Murnauově filmu (1922), na jevišti nebylo akceptovatelné. Tehdy určitě ne. A tak se zrodil Dracul kultivovaný. Smoking. Stojatý límec. Trapná pelerína. Měla původně praktický smysl. Byla maskování, když herec mizel do propadliště. To se anglicky nazývá vampire-trap, a ujasněme si překvapeně, že byla tatáž inovace užívána už sto let předtím ve hře Vampýr (1820), vycházející ze stejnojmenné povídky Johna Polidoriho.

Roku 1927 přepsal Deaneovu hru americký dramatik John Balderston (1889-1954) a na Broadway vydržela - také díky představiteli upíra Lugosimu - rok. Další dva trvala americká sňůra, co lámala rekordy jakéhokoli představení hraného v USA, a roku 1931 vznikl klasický film Toda Browninga. Studio Universal dalo vdově po Stokerovi za práva 40 000 dolarů.

S angličtinou se potýkající maďarský herec Lugosi dokázal přesvědčit producenty, aby ho obsadili také do filmu, což nebylo zdaleka samozřejmé. Vyhrál díky tomu, že se spokojil s nižším honorářem, což naprosto neodsuzuji, a ústupek se mu vyplatil.

Green se ve své knize těsně přidržuje děje původního románu a máte šanci být několika postavami, přičemž se těla dají pomyslně střídat během každého dalšího dobrodružství. Autor zde velmi kulturně vzdal poctu některým příběhům, jimiž byl Stoker ovlivněn, a je to především už zmíněná Carmilla. Ale i šestákový krvák (tzv. penny dreadful) Upír Varney aneb Hostina krve (1845-47, Upír Varney – Wikipedie (wikipedia.org) od Jamese Malcolma Rymera (1814-1884). Ale pocta vzdána i filmům s Draculou včetně snímku Blood of the Vampire (1958) a Hrabě Yorga (1970).

Kromě toho Green rozvinul Renfieldův příběh. Z románu ani nevíme, proč se Renfield dostal do blázince, a jak to, že Dracula nezvládá či nechce ovládat i jiné pacienty. Podle režiséra Francise Forda Coppoly (1992), který věc prahl upřesnit, byl Renfield právník stejné firmy jako Jonathan Harker a v Transylvánii pobyl u Draculy už před ním. „Hm, ale jak se dokázal vrátit?“ ptal se jednou můj syn. A proč je zničehonic hospitalizován až v zapadlé léčebně doktora Sewarda? „Osobně mám pocit,“ píše Green, „že je devětapadesátiletý R. M. Renfield jedním ze Stokerových nejúžasnějších výtvorů.“ I moderní medicína by ostatně souhlasila a figura skutečně ovlivnila studia chování pacientů trpících nutkavou potřebou pít krev: roku 1992 použil psycholog Richard Noll pro klinický vampyrismus prvně termín Renfieldův syndrom. „Ubohého Renfielda považuji za mnohem znepokojivější, dokonce i hrozivější postavu, než Dracula,“ říká Green.

Oproti tomu mu vadily „Draculovy nevěsty“ a filmu je ponechal, a to navzdory tomu, že i Stoker naznačuje: dámy uvnitř hradu Bran možná kdysi byly Draculovými milenkami. „A další zásadní změna?“ pokračuje Green. „Týká se totožnosti záhadného kočího, který Jonathana Harkera vyzvedl na trase mezi Bystřicí a Bukovinou na konci Borgorského průsmyku. V románu je několikrát naznačeno, že je to Dracula, ale já z něj udělal vůdce cikánských přisluhovačů a mohl díky tomu ke konci vřadit do děje uspokojivé setkání.“

Green bral tedy věc smrtelně vážně a původní román zevrubně analyzovat. Všiml si - při té příležitosti - několika jen zdánlivých samozřejmostí a nesrovnalostí. Například té, že není žádný z protagonistů u všeho - a linie Jonathana Harkera, Miny Murrayové a Johna Sewarda (což je lékař) se protnou až ve dvou třetinách. Green do děje zapracoval i původní začátek a zaujala ho tu dáma, a to hraběnka (či baronka) Dolingem von Graz, inspirovaná figurou z Carmilly. Z ní dostal Green víc - a umně do hry vpravil i motiv posledního Stokerova románu Brloh bílého červa (1911), inspirovaného bizarní legendou panství Lambton: Lambton Worm – Wikipedie (wikipedia.org).

„Dramatičtější byl také původní, editorem ale odstraněný konec. Podobá se rozuzlení filmového thrilleru. Draculův zámek je působivě ničen obřím výbuchem a zemětřesením.“ Ani to Green nevynechal a odstranil rovněž nejasnou Draculovu motivaci.

Jaká byla? Jak naznačuje amsterodamský profesor Van Helsing (Stokerovi předkové přišli z Nizozemí), hrabě touží založit „novou říši“, podobnou té, jíž panoval co Vlad Napichovač, ale myšlenka jaksi zakrní. Nikdy není uváděna do praxe a teprve Green to napravil. Jeho Dracula je očividný megaloman, prahnoucí ovládnout nejen Impérium, ale svět. U Greena slouží účelu slouží 50 beden s „rodnou“ hlínou (vlastně nesmysl) a v té zemi celá invazní jednotka oživlých mrtvol. Ale pokračujme! Green: „Zpravidla nejodbytější pasáží adaptací je část, kdy lovci pronásledují hraběte až do Transylvánie.“ V románu připomíná zeměpisného průvodce i vč. detailů o jednáních s představiteli místních samospráv. Vč. získávání všech nezbytných povolení. Nezní to zvlášť dobrodružně, nijak moc ne; ale družina objevuje důkazy o mrtvých, které po sobě hrabě cestou nechává. Nade všemi trčí tělo Petrofa Skinského, zabitého „divým zvířetem“. Ne, pražádný vděk roli nehrál. Šanci neměl, ač Petrof Draculovi pomohl propašovat z Anglie jedinou zbývající bednu hlíny.

Náznaky toho Green pietně převzal z knihy a dotvořil daleko napínavější honičku. Ta vrcholí teprve - nevyhnutelnou - konfrontací před branami Draculova rumunského Branu…

Jonathan Green: Drákula. Upírova kletba. Ilustroval Hauke Kock. Přeložil Jan Kovář. Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago. 2024. 624 stran.

Drákula - Jonathan Green | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví