Zatímco science fiction nejvíc sedí knižní podoba, hororu to sluší ve filmu. Předčasně zesnulý, takřka nikým nevzpomínaný a zapomenutý je můj oblíbený hororový producent Val Lewton, od jehož narození letos (uznávám, už v květnu) uplynulo 120 let.

Tento hollywoodský kouzelník se narodil (1904) kdesi na Krymu a jako Vladimir Leventon. Měl veliké štěstí, že se teta Alla uchytila ve Spojených státech jako herečka a tanečnice. Tam za Atlantik následovala Allu (1909) rodina s výjimkou Vladimirova otce.

Chlapcova matka našla práci ve scenáristickém oddělení firmy Metro New York a synovo i své příjmení transformovali. Nejinak vzniklo příjmení Lewton. Krom toho si říkal Val. Val Lewton

Chodil původně do vojenské školy. Pak se chtěl stát novinářem, ale nejen to: než mu bylo třicet, měl na kontě 14 knih vč. biografie Giacoma Casanovy a devíti románů. Producent David Selznick jej angažoval jako naději a scenáristu, takže Lewton zadaptoval Gogolova Tarase Bulbu. Film však nevznikl a mladík byl nakonec rád, když získal práci lovce talentů. To on do Hollywoodu pozval (vedle jiných) švédskou herečku Ingrid Bergmanovou. Stal se taky spoluautorem veleúspěšného filmu Jih proti Severu (1939). Ale teprve roku 1942 přišla životní nabídka. Ve výrobní skupině RKO měl Lewton řídit skupinu natáčející hororová béčka. Což došlo naplnění a za šest let realizoval jedenáct překvapivě poetických filmů.

„Všechny mají výrazné znamení producentovy osobnosti,“ píše Andrzej Kolodyński v knize Schůzky s upírem. „Literární i malířský vkus, vnímavost a jeho typ představivosti formovaly vize až do nejmenších detailů.“

To, že měl mizerné rozpočty, nebylo ve výsledku na škodu. Ty částky totiž nevzbuzovaly obavu či závist nikoho nahoře a během války si podržel velkou nezávislost. Pouze na Lewtonovi záleželo, jaké si vybere spolupracovníky.

Jeho práce měla zcela zvláštní podmínku, která baví. Nás. Dopředu stanovené názvy. Lewton je sám nevymýšlel a jednalo se o bláznivé tituly, o kterých nahoře přemoudřele soudili, že poletí. Filmy že zaberou právě díky nim. Ale Lewtonovi zněly ty názvy nicotně. Kdyby mohlo být po jeho, letěly by komínem či do koše. A i géniovi vždycky chvíli trvalo, než dostal - tváří v tvář titulu-blbosti - nápad.

Klidně to mohl to být, a proč ne, i nápad-výpůjčka. Například v případě názvu Putoval jsem se zombií a přilehlého scénáře využil fabuli románu Jana Eyrová.

Lewton neprahl být uváděn jako scenárista, ale pokaždé naskicoval první nástin příběhu. To byl už jeho přístup, jeho zásada i pracovní metoda. Procházel a upravoval konečnou verzi scénářů a ty měly a mají literární kvalitu. Navíc… Ani během natáčení neopouštěl ateliéry a pomáhal režisérům. Není proto přehnané hovořit o Lewtonově „škole“.

Jeho první a nejslavnější horor Kočičí lidé (1942, existuje známý moderní remake) připravil šéfům studia RKO překvapení. Předpovídali několikadenní životnost, a to při promítání ve specializovaných kinech, a film zatím bodoval i po třinácti týdnech ve velkém Theatre Havai (Los Angeles). O čem je ten příběh? O jedné módní návrhářce, které po svatbě marně pomáhá psychiatr. Zmetek ji spíše prahne svést. Ale místo toho umře s prokousnutým hrdlem. Zabil ho totiž černý panter. Ten, ve kterého se nutkavě mění jeho vlastní pacientka.

Irena vstupuje do krámu se zvířaty a v klecích se počnou zmítat ptáci. Podivuhodná to scéna. Později ji převezme do Ptáků Lewtonův přítel Alfred Hitchcock.

V podobě černého pantera pronásleduje Irena manželovu milenku v Central Parku. Další působivý moment? Kdopak ví. Stephen King ve své knize o hrůze konstatuje, že ho nevystrašila. Vadí mu její okatá studiovost. Ale Kingův názor nemění ani ň na poetičnosti Lewtonova díla.

Měl, jak řečeno, málo peněz (asi jako po třiceti letech Steven Spielberg, když točil Čelisti), a tak dělal z nouze ctnost a umně, ne, geniálně pracoval s náznaky.

Nejmagičtější, ne-li nejhrůznější moment filmu Kočičí lidé je scéna v prázdném sále s bazénem. Manželova milenka se domnívá, že ji nejlépe ukryje voda. Tu zhasne světlo. Je slyšet mručení. Cosi neviditelného krouží kol bazénu. Jediná sekvence, kdy se panter dá identifikovat, byla do filmu surově vložena až na doporučení vedení RKO a část kritiků míní, že to zničilo „překrásně konstruovanou záhadu“.

I známý zombie-horor Vala Lewtona je studiový, ačkoli se odehrává na Tahiti. Uspěl také díky specifické obrazové stylizaci. Jeho hrdinkou je ošetřovatelka, uzdravující choť plantážníka Randa, což možná vůbec nepůjde. Podivnou roli navíc hraje Randova matka… Film se zove Putovala jsem se zombií. Název vymysleli šéfové.

V dalším Lewtonově filmu Sedmá oběť (1943) pátrá dívka ze sirotčince na Manhattanu po ztracené sestře, která je vyznavačkou satana. Ve filmu vystupuje psychoanalytik, který ví až příliš, a v jedné sekvenci zastihne další z postav, ďábelská paní Redi, hrdinku pod sprchou.

Stín ďáblice se mihotá na mokrém závěsu. Hitchcock to rozvinul ve filmu Psycho.

Další tři filmy Vala Lewtona propojila herecká účast Borise Karloffa. Ostrov mrtvých (1945) je inspirován stejnojmenným Böcklinovým obrazem. Film už bohužel postrádá celistvou magii děl předchozích. Tu nemá ani Lewtonova adaptace Stevensonovy povídky Vykradač hrobů z téhož roku, kde hrají Karloff i Bela Lugosi, a původní poetičnost nenajdeme ani ve filmu Bedlam (1946). „Jsou to filmy kultivované a jsou literární a jsou vedle Böcklina inspirované Hogarthem, ale najednou statické a manýrističtější,“ konstatuje Kolodyński.

Za ještě menší pozornost stojí Leopardí muž (1943), i když je podle předlohy osvědčeného autora detektivek Cornella Woolriche. Následovaly The Ghost Ship (1943) a Kletba kočičích lidí (1944) a ty ještě udržují jistou šerosvitnou úroveň. Vidět lze i Lewtonova adaptace Maupassantovy povídky Mademoiselle Fifi (1944). RKO nabídlo Lewtonovi někdy za války status producenta filmů kategorie A, ale odmítl. Snad chápal, že by ztratil uměleckou nezávislost, o tu ale přišel stejně. I pod vlivem příznivých kritik opustil RKO a požadavkům velkých produkcí se musel všude jinde přizpůsobit. Dočasně zapomenut zemřel na srdeční záchvat roku 1951, v pouhých šestačtyřiceti letech.

Co na Lewtonových hororech dodnes vábí?

Vedle černobílé, stínů a náznakovosti asi skutečná magie.

Val Lewton, Horror Noir & The Seventh Victim (youtube.com)