V srpnu uplývá 75 let od smrti anglikánského vikáře a spisovatele a Richarda Henry Maldena (1879-1951). Současně připutoval na trh první český překlad sbírky jeho strašidelných příběhů Devět duchů. Anglicky se vynořila poprvé roku 1942, ale tohle nezastará.

Richard Malden absolvoval Eton i Cambridge a vysvěcen byl roku 1905. Je autor takřka dvaceti „vážných“ publikací a svých devět, ne víc než devět mrazivých povídek sice nekoncipoval celý dlouhý život, ale… vlastně ano. Přes třicet roků se taky znal s klasikem žánru M. R. Jonese (1862-1936) a Devět duchů, a to včetně podivuhodných příběhů Třináctý strom, Kormidelník záchranného člunu (za první světové války byl Malden lodní kaplan), Knězův mosazný náhrobek anebo Krb v jídelně, je nepochybnou poctou Jamesovým obdobně děsuplným vyprávěním, přičemž speciálně horor Mezi západem slunce a východem měsíce by dodnes dobře obstál v každé soutěži.

Malden byl gentleman a za duchaření se nestyděl, ale měl jinou práci a nedělalo mu problém povídky nezveřejňovat v žádných časopisech, anebo jen se třemi výjimkami. Maldenův strýc Richard Mayne (1835-1892) byl - čistě mimochodem - kontraadmirálem Královského námořnictva a Maldenův praděd soudcem Královského soudu. Jeho děd Richard Mayne (1796-1868) je ještě zajímavější předek: neuvěřitelných čtyřicet let (1829-1868) totiž vedl Londýnskou metropolitní policii, což je výkon, který dodnes nikdo neopakoval. Ani ne tisícovka chlapů sboru se přitom během Maynova působení rozpučela na osm tisíc mužů; ale na druhou stranu zakázal Mayne dětem házet na veřejných místech Londýna sněhové koule a nebyl zrovna oblíben; potkala jej koneckonců za kariéry i řada neúspěchů, i umíral zahořkle.

Jeho vnuk Richard Henry Malden psal svou knihu knih už od roku 1909 a úvodní Vikářovi společníci jsou nejstarší příběh, tak jako je poslední Knězův mosazný náhrobek nejmladším. Devět duchů ale zaujme taky ilustračně, přičemž má výběr obrázků na svědomí sám překladatel (a znalec hororu) Patrik Linhart. Vedle proslulého Lovecraftova ilustrátora Virgila Finlaye anebo mistra viktoriánské „elfí školy“ Richarda Doyla (1824-1883, byl to strýc Arthura Cona Doyla a původce hlavičky časopisu Punch) objevují se na téhle škále ponurostí Lui Trugo a jeho Portrét Doriana Graye, James Allen a jeho Dunwich, město v moři (už z roku 1830), Albert Welti (Půlnoční zjevení, 1888) anebo N. C. Wyeth (Izrael Hands, 1911, původně ilustrace Ostrova pokladů).

Co se překladů týká, je Patrik Linhart uveden přímo na obálce, a po zásluze, což mimo jiné znamená, že se nenechá zcela svazovat a někdy nechá idiom v doslovném znění, čímž vlastně uctivě přitaká koloritu a lidovému smyslu pro básnivé metafory. Jak to chápat konkrétně? Nu, myslím, že určitě nebude třeba vždy říkat „ne, takoví nerostou na stromech“, když bylo v originále jednoznačně řečeno „nenajdete podobné ani pod angreštem, ani pod jabloní“.

Sám Malden napsal ke knize za druhé světové války stručný úvod a na jeho konci zaujme i zato zvláštní věta: „Možná by stálo za to zmínit, že se žádný z těchto příběhů nestal mně ani nikomu jinému; pokud vím.“ A co je obsahem těch dobrodružství? Osudy prokletého aristokrata, například, anebo účinnost „pobřeží smrti“ či msta, překonavší samu smrt a celá staletí… Ale typická je neokázalost podání, jak ji známe právě od Montagua Rhoda Jamese, a následující citaci si mohu dovolit už z toho důvodu, že ji v plen všem, kteří knihu ještě nepřečetli, poskytl sám překladatel: „Zpočátku… jsem odhadoval, že je to skupina třiceti, čtyřiceti lidí. Ale když se přiblížili, zdálo se, že jich není ani tucet… O chvíli později jsem - ke svému překvapení - viděl, že jich je pět anebo šest. Ne víc. A hrůzo, ty postupující postavy jako by se slévaly jedna do druhé v duchu módního prolínání obrazů; ale jejich rychlost a velikost narůstaly s tím, jak se počet zmenšoval. Naznačuje to, že přeživší - jakýmsi strašlivým způsobem - vstřebali osobnost svých společníků.

A náhle… to působilo, že jsou tři. A zůstala už jediná, osamělá postava obrovského vzrůstu, která se ke mně beze zvuku hnala strašlivým tempem…“

A na ještě jiném místě autor skrze své hrdiny pokračuje: „Myslím, že strom, který byl za jejích časů ještě docela malý, v tom hrál nějakou roli. Zásadní. Zdá se, že existují blíže neurčitelná, ale velmi přísná pravidla, kterými se ty věci řídí. Musí to tak být a možná jim jednoho dne lépe porozumím.“

Na dalším místě Malden pokračuje: „Jsou mocnosti temnoty, které se pohybují v pustinách, a šťastný je člověk, který jim nemusel nikdy čelit; a pokud by někdo, kdo tohle čte, prožil podobnou zkušenost a pocítil by pokušení pokusit se to dál zkoumat, doporučuji mu radu Ješua ben Siracha: Můj synu. Co je pro tebe příliš nesnadné, nevyhledávej, a co je nad tvé síly, nezkoumej.“

Richard Henry Malden: Devět duchů. Ilustrace od různých autorů vybral Patrik Linhart. Z originálu Nine Ghosts přeložil týž. V edici Vraždící rajčata vydalo nakladatelství MAŤA. Praha, srpen 2026. 168 stran.

Devět duchů - Richard Henry Malden | KOSMAS.cz - online knihkupectví