30.6.2022 | Svátek má Šárka


HOROR: Děs Arthura Machena

21.6.2022

Velšan Arthur Machen (1863-1947) umí předělat vaši kůži na husí. Umí to v parnu letní noci. Nebo taky ne. Nezáleží tu na počasí, ale na vaší nátuře.

Zatímco do listopadu 1989 se po Machenovi v našich luzích přímo slehla zem, od pádu režimu (co se bál hororů, že kazily lid) mu česky vyšlo již nějakých deset titulů. Někde zastaraly, to je pravda, a neuhranou všechny, ale… Ale nejnovější ten svazek tvrdí, že Temnota nepomíjí. Jde o patnáct povídek plus dva eseje, které se jmenují Dobrodružství dlouho ztraceného bratra a Podivný případ Emily Westonové. A ty eseje přišly z ranku historek o zmizelých lidech, jakými se víc než Machen proslavil jeho americký protějšek Ambrose Bierce (1842-?).

Proč ale hned do Ameriky? I Čapek napsal již roku 1916 Šlépěj a v ní: „Stane se, že najednou něco víte nebo cítíte, před čímž není nic, nic, nic tomu podobného a za čím už nic podobného nemůže nikdy přijít.“

Machen sice možná je autor nižší úrovně, ale strašit umí a v srdci jeho hororů tkví přitom velmi často skutečná událost, která už předtím dlouho putovala od úst k ústům: mem. A tento mem šel světem a postupně nabaloval bizarní detaily. V Dobrodružství dlouho ztraceného bratra sleduje hrdina… Co vlastně? Buď vlastního sourozence, anebo jen jeho přeludné zhmotnění. Chce to zhmotnění vypátrat, i krade se od jedné adresy starého Londýna k druhé. Marně. Muž uniká – a stále, stále s tím samým náskokem.

Dá se ovšem ta věc vysvětlit přirozeně: i to je na příběhu - paradoxně - bizarní.

Následuje „story“ o zjevení dámy, které potvrdilo moc a moc osob naráz. I dle Occamovy břitvy tu klademe nejméně pravděpodobné teprve na konec: „Byla ze záhrobí.“

Iniciátor a překladatel našeho svazku Patrik Linhart upozorňuje na geniální Machenovu schopnost podat banální historku tak, že se urodí pohádka. Či - grandiózní - lež. „Většinou je přitom lidem spíš dáno vymýšlet propracované smyšlenky, které jsou… nakonec obyčejnější a nudnější než ty nejvšednější skutečnosti.“

Jiný typ „machenovky“ představují Svérázové (1926). Tak aspoň Linhart překládá titul chumlu historek o britských výstřednících. Machen si ale tyto mýty necucal z palce: v reálném světě byl i herec, ale dlouho se živil jako novinář. Rovněž jeden z jeho hrdinů dumá pak - v té souvislosti - nad situací, kdy mu bizarní prostředí jeho reportáže… takřka vyneslo odsun z redakce k psychiatrovi. Té reflexi prostě nikdo nevěřil. Byla příliš totální. Magická. A zachránilo jej od blázince jen to, že další týdny už zase chrlil jen banální reportáže o lidu všedním a nevýstředním…

Machenovy příhody mají i zajímavé třecí plochy mezi nižší a vyšší třídou. Čte-li pak text příslušník třídy vyšší, usměje se. Čte-li nuzák, může se naopak urazit. Machen se totiž na svět díval z věže (ačkoli taky poznal chudobu) a okem gentlemana. A jen tak mohl sepsat třeba i příběh, kde muž odmítá cenné papíry a ukrývá doma do krbu radši bankovky. Služebná přece už půl roku neroznítila oheň. Tu dáma zrovna zatopí. Výsledek? Chlapík míří se zbytky peněz do banky, kde je (přece) slíbili vyměnit, a ony mu ještě spadnou do Temže. Výstředník je ale vyloví a k přepážce dojde s cylindrem plným vody. Z ní vystrkují růžky jakési papírky.

Vedle krátkých příběhů (třeba z knihy Krváky a šprýmy, 1926) ovšem utváří charakter našeho svazku spíše delší novela Bílý lid (1899), známá už v češtině ze staršího, bohužel ale neúplného překladu Jaroslava Kučery, který vyšel roku 1994 jako samostatná publikace Bílí lidé.

Text stojí za přečtení. Řadí se k nejlepšímu z Machenových příspěvků literatuře hrůzy, snad je dokonce nejzdařilejší jeho prací. A roku 1906 připojil ještě komentář ohledně šance, že by se „obřady Bílého lidu“ nelišily od rituálů praktikovaných v Malajsii a odhalených jistým folkloristou. Ten mu o nich totiž napsal dopis. A nejmenovaný badatel dokonce chtěl vřadit tresť Machenovy povídky do své odborné studie! Odpovědný žurnalista ale prý urgentně opáčil, že si vše vymyslil. Obdobně postupoval vždycky. Posbírané klepy si připisoval a někdy si dodnes myslíme, že MEM má původ u něj.

O co jde v Bílém lidu? Nic vážného. Ale forma zápisků holčičky podstupující „zasvěcení“ je účinná, a tak uvěříme, že kdesi v lesích Walesu vegetují našeptavačky, jež nezaklínají pouze kuřata, ale uřknou i vás. Jdete - a jdete - tím divným krajem, přičemž onemocníte. Nebo uvěříte na polednice, které pojídají děti, a na bytosti, co dítě vymění za to své, načež za nocí cválají v šarlatových kapucích. V Bílém lidu nakukovaly - s vědomím chůvy - k děvčátku už do kolébky, a byly to „malé bílé obličeje“. Naučila se jejich řeč a hovořili spolu o bílém místě, kde ony bytosti žijí.

Nezaměňujme ale tento příběh s kratší Machenovaou prózou Malý lid.

Ta je o bytůstkách z mnoha různých oblastí Ostrovů, co se - v jiné mutaci - vyskytnou i v Africe. Jde o „čaroději“ unesené děti, kterým byl vyříznut jazyk. Zatnut tipec. Mágové je udělali nesmrtelnými a připravili o paměť. Ty stejné zkazky, ze kterých vaří Arthur Machen, se staly jedním z inspiračních zdrojů Jamese Barrieho - v čase, když vymýšlel Petera Pana.

Roku 1923 Machen vymyslil i povídku Z dosahu Země. Zlovůle Malého lidu podle ní dokonce vyvolala první světovou válku. A co mají všechny podobné Machenovy blbůstky společného?

Možná opakující se moment přechodu mezi světy. Jakýsi průchod „vrátky“. A lze vždycky vejít, ale… Ale jen někteří se vracejí.

Je opravdu možné, že se v kopcích Walesu skrývá rasa předkeltské Británie? Jacísi zlovolní zakrslíci? Znásilňují? Jsou lidojedy? Problém nastává tím, že je Machen cudný profesor náznaku. Pouze viktoriánsky naznačuje. A obchází často merit věci.

V závěru knihy Temnota nepomíjí objevujeme taky bibliografii jeho prací z let 1881-1936. Aniž bych přitom sčítal povídky, má čtyřicet položek. Čtyřicet knih.

Nejprve vydal vlastním nákladem báseň Eleusinia (1881). Následovala podstatně pragmatičtější Anatomie tabáku (1884). Téhož roku zveřejnil prózu Spagyrické hledání. Následovala první sbírka povídek: Clemendská kronika (1888) ve stylu Povídek canterburských. A hned po skandálu Oscara Wilda (1894) došlo na (společné) vydání bizarních textů Velký bůh Pan a Vnitřní světlo. Něco přeskočím a roku 1907 vydal melancholický román Pahorek snů. A v druhém roce války zabodoval dvojicí sbírek Lučištníci a Andělé z Monsu. Náledovala novela The Terror: A Fantasy (1917, česky 2004 jako Příchod teroru, znovu 2017 jako Hrůza) a pátá a šestá kapitola jeho románu Tajná sláva (1922) se prvně objevila teprve v jeho vydání z roku 1991. Proč asi?

Už z roku 1923 pochází sbírka esejů (a próz) Zářící pyramida. Právě titulní její text uvádí naši knihu - a má patero kapitol: Znak z hrotů, Oči na zdi, Hledání mísy, Tajemství pyramidy a Malý lid. I zde kráčí o únos dívky - praobyvateli malého vzrůstu. Nočními bytůstkami „plnými chtíče“. Ty zrovna čekají na svůj sněm v dolíku podobném „Ďáblově punčové míse“ v Surrey. Lidští hrdinové pak vidí přes okraj oné prohlubně ohnivou pyramidu. Uprostřed mísy leží spoutaná, aby se únosci posléze opět vrátili do podsvětí pod hory.

Machenův pátrač Dyson nad tím snaživě dedukuje, ale pravděpodobnost dedukcí je chabá. To je Machenova slabina. Neuměl Holmese. Zato funguje opojné, opatrné vršení znepokojivých detailů, narážek. A skutečně z toho mrazí. Ediční komentář navíc upozorňuje, že povídka inspirovala jeden z prvních příběhů Roberta Ervina Howarda: Malí lidé. A hovoří taky o příběhu Dítě, které odešlo s vílami (1870) od Josepha Sheridana Le Fanu. Autoři se vždycky navzájem inspirovali, anebo pili z podobných tepen.

Třetím klíčovým textem naší knihy jsou Děti tůně (1936). I tady má (atmosférickou) roli velšské pomezí. Hrdina na něm potká starého přítele a věrohodné je následující líčení „ďábelskosti“ pod kopci. Příšerného močálu… Neznámá žena hrdinu povídky volá, chce k němu proniknout oknem. Autor ale zkoumá původ přeludu chladně, v silně kontrastním a životem pulsujícím, rušném Londýně. Mění styl, utahuje si z psychoanalýzy. Z výkladů snů. To vše proto, abychom zvěděli, že skličující tůň vyvolá jen to, co ze sebe hrdina sám „vytěsnil“. To jezírko je schopno evokací. A bizarnost povídky zaujme, nicméně titul celého svazku uzmul Patrik Linhart až z konce příběhu Změna (1936), kde čteme o „temné noci sabatu“ a „nebeské řeči“ vyjadřující spirituální emoce.

Nato bohužel dojde i na slabší kousky. V Islingtonské záhadě (1927) se zklameme. Machen je najednou rutinním novinářem. Nejprve se vysměje břídilství vraha Crippena. Nato pokračuje referencí o dalších mordech. Rozvláčně končí titulní causou. Výsledek? Soudnička. Jeden chlap jenom zdánlivě zamordoval choť, nato prodal kostru a… byl osvobozen. Po právu?

Až bradburyovská je oproti tomu povídka Rituál (1936, v rukopise Londýnské sporty). Propojí hry londýnských kluků s temnými rituály Afričanů, co směřují k puknutí srdcí.

Další Machenovy texty Dekorativní imaginace a Vypravování o železné panně jsou vlastně kapitolami knihy Tři podvodníci (1895), která už česky vyšla, ale nevyskytují se v osekaném českém vydání (1993).

V Machenově knize Ornamenty v nefritu (1924) byste pak objevili v naší knize zveřejněné povídky Čarodějnictví, Obřad, Tortura, Na svatého Jana a Posvátné věci. Roku 1933 vydal román Zelený kruh, tři roky nato osmadvacet próz Děti tůně a Útulný pokoj. Dá se pokračovat; v letech 1922-1924 poslal světu dokonce trojdílnou autobiografii. Ta končí svazkem s charakteristickým názvem Londýnské dobrodružství.

V rozmáchlém a místy snad schválně nejasném doslovu staví Martin Mrkoš do kontrastu povahy dvou tvůrců: Arthura Machena a Howarda Phillipse Lovecrafta. Druhý považoval Bílý lid, spolu s Vrbami Algernona Blackwooda, za nejpodařenější horory světa. A jak Martin Mrkoš upozorňuje, je taky zřetelné, že i k sepsání Hrůzy v Dunwichi (1929) podnítil Lovecrafta Machenův Veliký bůh Pan.

Mrkoš připomíná i Machenovu chudobu v osmdesátých letech 19. století a vlivy, které naň měl „mág“ Aleister Crowley. I Mrkoš ovšem bez mrknutí oka uzná, že někdy Machenovy texty vyžadují, abychom s jejich „studiem“ počkali na pravý čas, ve kterém teprve budeme „otevřeni iniciaci“. I čtěme: Jak jsem vyhlédl z okna, zadíval jsem se na poslední dům v řadě přede mnou. V horním okně jsem na moment zahlédl tvář. Byla to ženská tvář, a přece ne lidská. A jak jsem se díval na tuto tvář v okně (nad sebou modré nebe a teplý vítr vanoucí v nárazech), věděl jsem pojednou, že jsem nahlédl do jiného světa. A že jsem se podíval oknem z úplně všedního místa na úplně nový dům - a že se přede mnou otevřelo peklo.

Arthur Machen BBC Interview (22/3/1937) - YouTube

Arthur Machen: Temnota nepomíjí. Přeložil a úvod napsal Patrik Linhart. Doslov Černý ráj Arthura Machena od Martina Mrkoše. Obraz na obálce od představitele „elfí školy“ Johna Atkinsona Grimshawa (Žena na cestě k venkovskému domu, 1882). Dále ilustrovali: Sebastian Cabrol, Leonora Carringtonová, John Coulthart, Virgil Finlay, Carlos Schwabe, Sidney Herbert Sime. Vydalo nakladatelství Jakub Hlaváček - Malvern. 256 stran

Kate Bush bezpochyby Machena zná! Kate Bush - Cloudbusting HD LPR remastering (The Whole Story 2015) - YouTube