HOLLYWOOD: Symbol prohnilosti

Za druhé světové války byl u nás Hollywood za špinavé a prohnilé místo. Za komunismu byl snad ještě prohnilejší. Neznamená to, že jsme sem tam nekoupili nějaký „pokrokový“ biják, například Pevnost apačů v Bronxu se známým skandováním „pusťte bratry domů“ - a Paulem Newmanem. A neznamená to, že sem taktéž nepronikla řada nepokrokových děl. Stříhalo se do nich ale pilně. Je tam Honza Tříska? Ven! Atd.

I dnes, pravda, potkávám dámy a pány, kteří nad Hollywoodem lámou hůl a ofrňují se. Nikdy neviděli novou Godzillu a nemají to ani v plánu, ale lají. Dobré horory (Věc) je taky neberou. Ale já to chápu a neříkám, že se mi veškeré tamní výplody a výpotky líbí. To ne. Vtip je v tom, že pokud se v Hollywoodu zrovna nestávkuje, filmů tam produkují takové kvantum, že je mezi nimi vždycky a každý rok několik vynikajících.

Za mého mládí a mého dětství nás ale podobná díla často minula - a slyšel jsem ve škole od učitelů jejich proklínání. Co hůř, o některých tamních tvůrcích jsem neslyšel. V raném životě ni ň. Tady o mě nezavadili, tak moc je nenáviděli. Jedním z neignorovanějších byl Howard Winchester Hawks (1896-1977). Právem?

To víte, že ne. Byl to přece víc než talentovaný chlapík. Ještě ze staré školy - a jeho filmy vynikají nezvyklou kompaktností vizuálu a sevřeností přímočarých příběhů. Složitosti neměl rád. Nenajdete je. Točil takřka všechny žánry a také westerny, což tady za Oponou ze železa „neexistovalo“. Bez uvozovek.

Sám Winchester Hawks nebyl žádný výkvět ctností a možná spíš ideální symbol kapitalismu. A ne ledabylosti. I když… Jednou řekl: „Dobrý film má mít tři dobré scény. A žádné špatné scény.“ Tečka. Přeberte si výrok každý sám.

Hawks pocházel z Indiany. Už to ho nejspíš trochu předurčilo. Jeho maminka bohužel náležela k sektě Křesťanská věda. Prožil i proto v dětství a mládí některé traumatizující tragédie a podobá se tím Edgaru Allanu Poeovi. Vzdáleně.

Bylo mu patnáct a jeho pětiletá sestřička Helen Berenice snědla cosi nezralého a dostala zánět. V nemocnici by z toho byla za chvíli venku, ale matka odmítla - dle víry - lékařskou péči. Holčička umřela. Co horšího, v domácnosti nesměl dát nikdo najevo žal.

Za pár let měla další Hawksova sestra TBC. V sanatoriu by se uzdravila. Asi. Ale máti ji tam odmítla dát. Dívka zemřela. Hawks vystudoval strojařinu na Cornellově univerzitě a musel na vojnu. Posléze spolu s bratrem doputovali do Hollywoodu. Oba měli režijní talent. Roku 1926, ještě za němé éry, režíroval HH paján na zmíněné už hnutí Křesťanská věda, Cestu ke slávě (1926), a jistě, vzhledem k tomu, co doma zažil, to byl paradox všech paradoxů, ale asi mu to nevadilo. Slepá žena ve filmu odmítá léčbu a radši se modlí, aby její milenec, raněný padajícím stromem, přežil. On se opravdu uzdraví a jí se nádavkem vrátí zrak.

Roku 1930 Hawksův bratr Kenneth během filmování zemřel - při leteckém neštěstí. Bylo mu 32 let a není vyloučeno, že teprve tato třetí tragédie motivovala Howarda ke skutečně intenzivnímu úsilí. Dokázal skvěle psát dialogy a naučil se dělat bláznivé komedie jako Leopardí žena či Jeho dívka Pátek. Ale zrovna tak filmy chlapské, které lze dělit na horor (spíše výjimečná první Věc), western (Červená řeka), detektivní drsnou škola (Hluboký spánek podle románu Raymonda Chandlera) a kvalitní snímky z války.

Jinak Hawks jezdil na motorce, rybařil a lovil, hazardně hrál a sázel na koně, válel kroket (roku 1980 byl zařazen do Síně slávy amerického kroketu), chodil rád na závody aut a sám závodil, nu, a to, že se zajímal o letadla, mu pomohlo k tomu, že některé jeho filmy produkoval sám Howard Hughes.

I když byl Hawks asi třikrát ženatý, manželky neustále podváděl. Jeho kamarád, režisér John Ford mu mu pro zálety přezdíval Šedá liška Hollywoodu. A je realita, že Howard posuzoval obsazení s oblibou na pohovce. Spal s většinou „svých“ hereček i včetně hvězd Joan Crawford či Jean Harlow. Sex dle všeho vnímal jen jako tělesnou potřebu, co ani moc nesouvisela s konkrétní osobou. Což by nám ani tolik nevadilo (ačkoli dnes by měl s jedním hnutím asi problém), ale dost zklame, nakolik byl v Hollywoodu znám nenávistí k Židům.

Herečka Lauren Bacall před ním své židovství utajila: bála se vyhazovu. Traduje se i tato historka. Jednou Hawks obědval, náhodou tam přišel i dirigent Leo Forbstein a režisér zasyčel: „Všimli jste si, jak tu najednou je hlučno? Židi vždycky nadělají hluk.“ Je fakt, že to byla víc póza než skutečný odpor. V praxi tohle Hawks nerozlišoval.

A velmi mu (svého času) seděl Ernest Hemingway - a ten antisemitou rozhodně nebyl. Minimálně roku 1943 často chodili na ryby a režisér ze spisovatele tahal scénář. Ernest řekl: „Nechce se mi do Hollywoodu: nevěděl bych, co tam dělat,“

„Na filmu můžeme přece spolupracovat kdekoli.“

„Aha.“

„Navrhuji,“ řekl odvážně Hawks, „že vezmu tvou vůbec nejhorší knihu, co jsi kdy napsal, a natočím kvalitní biják. Podle ní.“

To Hemingwaye zarazilo, ba zkrušilo: „Která to má být?“

„Ten nesmysl Mít a nemít.“

Výsledkem je dnes klasika, anebo přinejmenším film, který Hawks po právu považoval za vlastní verzi slavné Casablanky. Režii té mu původně nabídli - a nevzal to. Je nicméně možné, že by to v jeho podání nebyla dnes taková klasika jako v podání Michaela Curtize, který se jednoduše nebál klišé a vršil je a nebyl tak velký umělec…

Dalším cílem se stal Hawksovi spisovatel William Faulkner. Pojila je láska k lovu a bourbonu. Když Hawks zjistil, že z Faulknera scénář nikdy nevytáhne, najal ho aspoň jako konzultanta. Faulkner, což je neuvěřitelné, snad nikdy nebyl v kině, ale když Hawks potřeboval scénu, stačilo mu zavolat a vždy příběh obdržel. Jak se traduje, jednou je doprovodil hvězdný herec Clark Gable. Aby vůbec něco moudrého řekl, zeptal se Faulknera na oblíbené autory. Faulkner se nedal zaskočit: „Thomas Mann, Willa Catherová, John Dos Passos, Hemingway a já.“

Gable se zarazil: „Vy píšete, pane Faulknere?“

„Hm, a co vůbec děláte vůbec vy, pane Gable?“

Ale jak píše publicista Robert Schnakenberg, uměl Hawks oddělit zábavu od práce. Právě během vzniku Mít a nemít se motal na place podnapilý Humphrey Bogart. Čekal, že mu to u „alkoholika“ a sukničkáře Hawkse projde. Hawks řekl: „Bogie! Nejsi zas tak dobrý herec, abys to zvládl i nametený.“

„Když já tak rád piju…“

„V tom případě budu já potřebovat jiného herce, anebo ty jiného režiséra.“

Dodejme, že výš zmíněná Červená řeka či Rio Bravo jsou podle některých názorů nejlepší westerny všech dob. A natočil je Hawks. Zjizvená tvář (1932, remake 1980) je nejklasičtější gangsterka a v Páni mají radši blondýnky (1953) dodnes září Marylin. V podstatě jde říct, že není mezi jeho filmy ani jeden jediný slabší a existují dokonce fajnšmekři, kteří je mají všechny, aby si je pouštěli kolem dokola. Tak pozor, abyste Hawksovi taky nesedli na lep; je to přece jen starý páprda.