Přišli na svět většinou v první polovině 19. století. A do století dvacátého vstupovali především svojí prací, v níž se netajili s úmysly podpořit především českou otázku, protože tak byli ve svých rodinách vychováni…

V letošním roce jsme si mohli připomenout 110 let od doby, kdy nás opustil vynikající český vlastenec, spisovatel, publicista a básník Josef Richard Vilímek. Muž, který se nebál a nadšeně podporoval českou politiku. Také proto byl v roce 1856, ve svých jedenadvaceti letech, vypovězen z Prahy. O dva roky později, v roce 1858, založil s budoucím vynikajícím (dodnes nedoceněným) historikem a spisovatelem Josefem Svátkem satirický týdeník Humoristické listy. Kupodivu vycházely až do roku 1941.

Jenže se okamžitě staly trnem v oku rakouské cenzury. V létě 1862 byl Josef Richard Vilímek potrestán čtrnáctidenním vězením. Avšak Humoristické listy vycházely dál. Jejich vedení se ujal jeden z Vilímkových dlouholetých spolupracovníků, jeho vrstevník novinář a spisovatel Jan Neruda. Což Nerudovi životopisci pohříchu opomíjejí. Vážnější situace nastala, když byl J. R. Vilímek v roce 1864 odsouzen z politických důvodů k osmiměsíčnímu těžkému žaláři. Tehdy se vedení časopisu ujal dnes bohužel málo známý, tehdy teprve čtyřiadvacetiletý Emanuel František Züngel.

Jméno tohoto muže, ve své době známého českého spisovatele, dramatika, básníka, překladatele a člena Umělecké besedy, upadlo dodnes do prachu zapomnění. Do české literární historie nesporně patří jeho více než dvacetiletá spolupráce s Národním divadlem. Za tuto dobu pro toto divadlo napsal nebo přeložil přes 130 moderních a klasických dramat i operních libret. Přeložil například Dumasovu Dámu s kaméliemi či Verdiho La Traviatu, do jevištní podoby převedl Smetanovy Dvě vdovy, je autorem libreta k romantické opeře Břetislav a Jitka, když hudbu k této opeře složil znamenitý český skladatel a dirigent Mořic Stanislav Anger.

I na tohoto muže, Stanislava Angera, se bohužel zapomíná. Studoval housle u pražského rodáka a vynikajícího českého houslisty, skladatele a dirigenta Josefa Řebíčka a skladbu u Josefa Bohuslava Foerstera, nezastupitelného českého hudebního skladatele, pedagoga, spisovatele a hudebního kritika.

Mořic Stanislav Anger byl mimo jiné i členem orchestru Prozatímního divadla spolu s Antonínem Dvořákem, s nímž měli v letech 1864-1865 společný byt na Senovážném náměstí v Praze. Později byl dirigentem Švandovy divadelní společnosti v Plzni, od roku 1881 se stal druhým dirigentem Národního divadla v Praze. On to byl, kdo 14. října 1883 dirigoval v pražském Rudolfinu světovou premiéru Dvořákova houslového koncertu a moll. V letech 1888 až 1901 byl také ředitelem kůru v křížovnickém chrámu sv. Františka na Starém Městě. Odtud jeho četné chrámové skladby.

Abychom se vrátili k Josefu Richardu Vilímkovi. Z utrpení rakouského těžkého žaláře ho vysvobodila kauce, kterou složil Karel Strakatý, český operní pěvec a první interpret národní hymny Kde domov můj. Úžasný a bohužel také zapomínaný znamenitý český vlastenec.

Další český vlastenec Jan Nepomuk Štěpánek, herec, režisér a dramaturg (mimo jiné redaktor časopisu Česká včela), který byl svého času spoluředitelem pražského Stavovského divadla (v době jeho působení v této funkci bylo ve Stavovském divadle uvedeno 100 operních přestavení) nabídl Karlu Strakatému místo. Ten se s úspěchem 22. dubna 1827 zhostil své první operní role (Weberův Čarostřelec) a ve Stavovském divadle sloužil múzám plných třicet let. Celkem odehrál 3230 představení v němčině a 371 představení v češtině. Nutno podotknout, že v těch dobách se všechna představení v týdnu hrála německy, česky se hrálo pouze v neděli.

A od Karla Strakatého se dostaneme k Josefu Kajetánu Tylovi. Ten, ve svých dvaceti šesti letech, v prosinci 1834 uvádí na scénu Stavovského divadla divadelní hru Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, ve které Karel Strakatý zpíval mimo jiné i píseň Kde domov můj. Josef Kajetán Tyl byl rozhodně nadaný dramatik i herec, nemluvě o jeho činnosti novinářské, autorské, překladatelské a politické. Svého času vedl časopis Jindy a nyní, kterýžto titul změnil na Květy české a v roce 1935 název zjednodušil na Květy. Pod tímto titulem vycházejí dodnes. Tyl je mimo jiné autorem prvního českého veršovaného překladu Krále Leara od Williama Shakespeara. Ovšem do dějin českého národa se zapsal písní Kde domov můj, která je dodnes naší národní hymnou.

V Praze na náměstí Republiky je od roku 1934 (na budově dnešního obchodního centra Palladium) umístěna pamětní deska, kterou věnoval Svaz československých rotmistrů jako připomínku stého výročí od doby vzniku textu pozdější české hymny. Naposledy na tomto místě byla Josefská kasárna, v nichž měla také sídlo vojenská pojišťovna, jejímž zaměstnancem byl tehdy Josef Kajetán Tyl. V těchto prostorách tedy spatřila světlo světa Fidlovačka.

Slova naší dnešní hymny nebyla volena náhodně. Tyl dal najevo, že pojem vlast lze ztotožnit s pojmem národ, který je mimochodem trvale usídlen v „české kotlině“. Ve stejné době činí podobné gesto, byť jiným způsobem, Jan Svatopluk Presl, vlastenec a buditel a zakladatel české přírodovědecké literatury. Vytvářel české odborné názvosloví, například do oboru zoologie přispěl 220 rodovými a 873 druhovými jmény. Především jemu vděčíme za to, že se česky dorozumíváme nejen v zoologii, ale i v botanice, mineralogii, geologii, paleontologii či chemii.

Tento český vlastenec přeložil v roce 1834 do češtiny text Rozpravy o převratech kůry zemní dle Cuviera a v předmluvě k tomuto textu uvedl: „Mnozí se budou diviti mé nesmyslnosti, že jsem přeložil spis do národního jazyka, kterýž pro sprostý lid a jmenovitě pro sedláka není, majíce za to, aby o takových a podobných věcech ničeho nezvěděl, aby zůstal ve své neumělosti, ježto tak svou bídu méně pocítí…“.

My dnes ono „vlastenecké usilování“ nejsme schopni zcela pochopit. Skvěle to svého času vystihl další zapomínaný vlastenec, spisovatel, novinář, historik a básník Karel Boleslav Štorch. Ten spolupracoval s J. K. Tylem v časopise Květy české, v nichž v únoru 1834 v článku „Zlomky vlastenecké“ napsal, že pojem vlast je totožný s pojmem národ. Upřesnil to mimo jiné takto: Spolné pomáhání lidí jednoho národu, k jednomu cíli vysokému, vzájemná láska – na tom se zakládá vlast, to jesti bytost její…To jest vlast naše. Nikoliv ale země, již obýváme, neboť z té nás může nepřítel zlý vyhnati, a národ zapuzený, třeba kolikráte čtyřicet let v poušti osudů protivných bloudil, neztratí vlast svou, ale bohdá ještě krásnější dojde..

Josef Kajetán Tyl v témže vydání časopisu Květy české názor svého kolegy Štorcha jednoznačně podpořil, čímž nijak nepopřel, že Praha jest domovem Čechů, a že Češi nejsou zbytek nevzdělaného národa, odsouzeného k smrti.

Nu a Josefem Richardem Vilímkem jsme začali a s ním také skončíme. Snad je nutno doplnit, že tento muž založil v roce 1884 moderní vydavatelství, které se stalo spolu s vydavatelstvím Jana Otta a Františka Topiče mezi odborníky i mezi čtenáři velkým pojmem. V roce 1885 předal J. R. Vilímek vydavatelství synovi a ponechal si pouze vydávání Humoristických listů. Syn stejného jména, Josef Richard Vilímek, proslul mimo jiné tím, že jako první v českých zemích použil v tiskárně vydavatelství rotační tiskový stroj. A byl také známý tím, že mnoho jím vydávaných knih ilustrovat malíř Zdeněk Burian.

V neblahém roce 1948 bylo nakladatelství znárodněno a majetek předán Svazu československých nakladatelů, z kteréhožto prostředí se vyvinul národní podnik Knižní velkoobchod, jehož další osud po roce 1989 by bylo smutné popisovat.

Představili jsme si několik skutečných a opravdových českých vlastenců. Myslíte si, že mezi uchazeči o místa v Poslanecké sněmovně v letošních volbách najdete podobné typy? Nebo alespoň jednoho?