4.10.2022 | Svátek má František


HISTORIE: Vzpomínka správce a nájemce Slezského domu na Lysé hoře

16.9.2022

Pan Karel Lichnovský (1918-1975) se narodil 22. 4. 1918 ve Vídni. Pocházel z celkem pěti sourozenců. Jako absolvent číšnicko-kuchařské školy, školy výživy a školy hotelové vystřídal během svého života řadu zaměstnání v restauračních a hotelových zařízeních. Začínal jako číšník Hotelů Ostrava, poté pracoval u jídelních vozů, byl ředitelem hotelu Krym v Mariánských Lázních, vedoucím na Jestřábích Boudách v Krkonoších a v hotelu Řeka v Těšínských Beskydech, působil také jako vedoucí Sadové kavárny ve Františkových Lázních a naposledy byl zaměstnán v podniku Restaurace a jídelny v Praze a v Interhotelu Paříž. Dá se říci, že se svou profesí číšníka, hostinského a hoteliéra procestoval za prací téměř celé Čechy a Moravu.

Z jistého pohledu je určitě nejzajímavější jeho pobyt na Lysé hoře (v té době německy označované jako Kahlenberg nebo také Lissa), kde působil ve válečných letech od roku 1943 do roku 1945 jako nájemce (Pächter) Slezského domu (dříve Albrechtova chata - Erzherzog Albrecht Schutzhaus). Po převodu majetku německého turistického spolku Beskiedenverein, včetně horského objektu Schlesier Haus, na Klub československých turistů byl po osvobození republiky v květnu roku 1945 dále pověřen zatímní správou tohoto objektu, kterou vykonával až do roku 1947. Pověření mu bylo vydáno Klubem českých turistů, Župou pobeskydskou v Moravské Ostravě. Zabezpečení provozu horské chaty bylo v té době velice náročné. Doprava materiálu a zásob na samý vrchol byla, zejména v zimním období, velmi obtížná a mimo jiné byla také zajišťována koňským povozem taženým dvěma koni. Nějakou dobu mu v kuchyni vypomáhala i jeho matka a ostatní příbuzní. Bylo to v období, kdy na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd podnikal své „výplazy“ básník Petr Bezruč, který výstupy vždy zakončoval krátkým odpočinkem na této horské chatě.

Synovec Karla Lichnovského pan Jan Sitko z Ostravy (který mi poskytl tento text) pamatuje, že někdy koncem padesátých let minulého století byla po smrti Petra Bezruče uveřejněna dnes již zcela zapomenutá strýcova osobní vzpomínka na tohoto beskydského barda. Zapátral ve svém „archivu“, nalezl původní záznam, a proto můžeme v dnešní době, kdy mnohými lidmi bez širšího kulturního rozhledu je básníkův význam neprávem zpochybňován, předložit čtenářům doslovný text pana Karla Lichnovského.

Poznal jsem Petra Bezruče v roce 1943 při jeho tradičních každoročních výstupech na Lysou horu v doprovodu doktora Sládka* a jeho přátel. Na chatu do Slezského domu chodíval Petr Bezruč i za okupace. Nenáviděl německé okupanty, a proto sedával nejraději za zavřenými dveřmi v kuchyni za kamny, aby ho nikdo neviděl a aby nebyl nikým rušen. Byl velmi málomluvný a poseděl vždy tak asi dvě hodiny. Když se ho Dr. Sládek zeptal: „Stařečku, na co máte chuť?“ – odpověděl Petr Bezruč: „Dám si kafeisko“, a zapálil si doutník. K jídlu si nikdy nic nedal.

Při posezení býval stísněný, zřejmě na něho doléhaly poměry za okupace, protože se často ptal, zdali nepřijdou již ti „černí“. Měl na mysli německé vojenské hlídky, které tehdy přebývaly na Lysé hoře na rádiové stanici. Jestliže zpozoroval, že si někdo z hostů všiml jeho přítomnosti, utekl čile do mé kanceláře, která sousedila s kuchyní. Na jeho přání jsem se musel také před jeho odchodem přesvědčit, zdali je „čistý vzduch“ a teprve potom vykročil na zpáteční cestu.

Při výstupu na Lysou horu se rád rozhlížel po okolí, zůstával chvílemi stát v tichém zadumání, s pohledem upřeným do dálky. Opíral se o pořádný čagan, který si vždycky našel v lese. Jeho výstup na Lysou trval tři hodiny a v jeho věku to byl opravdu úctyhodný turistický výkon. Však také přicházel upocen a dalo to hodně práce a domlouvání, aby si převlékl zpocenou košili.

Ze svých výstupů na Lysou horu v letech 1943 – 1944 nikdy nic nenapsal. Jak docela jinou náladu měl v roce 1945. Vystoupil na Lysou horu se svými přáteli za krásné sluneční pohody 11. srpna. Při přivítání na moji poznámku, že je krásné počasí, odpověděl Petr Bezruč jen tak pro sebe: „Však je na čase“. Usmál se a jeho obličej se rozjasnil. Byl to první úsměv, který jsem u Petra Bezruče na Lysé hoře viděl. Potom usedl v kuchyni u stolu a místo dalších odpovědí napsal na kus papíru, který ležel na stole:

Jak, ses, Lysá vystrojila!

Šest let bylas zasmušilá,

ale v sedmém roce zase

v moravské se třpytíš kráse.

Petr Bezruč oslavil těmito verši osvobození své zamilované Lysé hory. Při svém výstupu na Lysou v roce 1946 se nevyhnul setkání s některými hosty. Pamatuji se, že mu lichotili, jak může v tak vysokém věku ještě dělat vycházky na Lysou. Petr Bezruč odešel z kuchyně do zadní místnosti a na první kus papíru napsal tyto verše:

Za babku tě sešlú mají,

Které praská stará kůžka,

Ale ve svobodném kraji

Usmíváš se jak děvuška

Podnes vzpomínám na básníkovu lidskou tvář, na jeho tichou, horoucí lásku k vlasti a k beskydským horám, s jeho Lysou, kterou tak rád skoro až do konce svého dlouhého života na svých „výplazech“ navštěvoval.

Synovec pana Karla Lichnovského ještě doplňuje, že v samém závěru roku 1946 se jeho strýc písemně obrátil na básníka, zda by mohl na přiloženém „prospektu určeném k povznesení turistického ruchu“ otisknout jeho verše (obě původní listiny, dopis i prospekt, se dochovaly). Z prospektu se lze dozvědět zajímavé informace o původním Slezském domu. Věděli jste například, že chata ve své době měla 15 dvou až třílůžkových pokojů a 4 společné noclehárny a celkem tedy mohla nabídnout až 100 lůžek? Podávala hostům jídla ve třech jídelnách? Disponovala tehdy ne zcela běžným vybavením, jako byla poštovna s veřejnou telefonní hovornou, elektrické osvětlení, vodovod a koupelna? Nabízela například v letní sezoně denní pensi v ceně 110 Kčs včetně ubytování, švýcarské snídaně, obědu o třech chodech a večeře (pro srovnání - průměrná měsíční mzda v roce 1946 činila 2665 Kčs). Také poskytovala samostatný nocleh za cenu 50,50 Kčs v pokoji a 36,50 Kčs ve společné noclehárně a pro zábavu hostů inzerovala i rádio, gramofon a společenské hry.

Jestli básník na dopis pana Karla Lichnovského odpověděl či neodpověděl, se dnes již nedozvíme. Stejně tak se zřejmě nedopátráme ani pamětní knihy, kterou tehdejší nájemce chaty pečlivě vedl. Možná, že skončila v plamenech požáru, který Slezský dům 28. prosince 1972 zachvátil a zcela zničil, možná se nenávratně ztratila z jeho pozůstalosti neznámo kam, stejně jako několik unikátních fotografií plachého a uzavřeného Petra Bezruče z dob jeho „výplazů“ na Lysou horu, které údajně bývalý nájemce Slezského domu potajmu pořídil. A tak zůstala jen krátká vzpomínka na básníka slezského lidu a několik zažloutlých dobových dokumentů z minulého století.

*JUDr. Vladimír Sládek (1895-1961) byl ostravský právník a důvěrník Petra Bezruče. Měl značný podíl na výstavbě Bezručovy chaty na Lysé hoře. Byl posledním předsedou Klubu československých turistů – Župy pobeskydské (do 1948).



R. Polášek Pěkné. 9:41 16.9.2022