Média nás utvrzují v dojmu, že se čas řítí stále kupředu, a tak se příležitostí k letmému ohlédnutí tu a tam stane jen slavné výročí. Na letošní léto připadlo vymření Přemyslovců, prvního rodu českých panovníků, který vyvedl zdejší lid z bájeslovných temnot na historickou scénu. Vládli mu tam pak bezmála 450 let, což je na evropskou dynastii hodně dlouhá doba. Zbytek naší historie už bez Přemyslovců činí 700 let, jenže i tehdy nás provázeli. Ztělesňovali výchozí bod, z nějž se začalo všechno odvíjet, stali se základním kamenem české historické paměti a zkušenosti.

Poradit si s tak monumentálním mementem žurnalisticky, a to navíc v okurkové sezóně, kdy se nehodí veřejnost příliš zatěžovat, by asi bylo obtížnější, kdyby se poslední Přemyslovec nestal obětí tajuplné vraždy. Krvavé mordy stále fascinují, i když se právě na nich nic moc nezměnilo. A tak většinou zůstalo u kriminalistické rekapitulace dávno známých faktů a domněnek. Škoda. Zakladatelská dynastie českého státu skrývá i jiná tajemství.

Věčné vzorce

Doložených Přemyslovců se na vladařském stolci vystřídalo třicet, Každý byl jiný a svou roli sehrával za jiných podmínek, takže se nedá hovořit o nějakých rodových vlastnostech či strategiích. Všichni dohromady ovšem vytvořili epochu, která patří k nejdelším a nejvýznamnějším ve zdejších dějinách. Stali se hlavními hrdiny národní mytologie, dali zemi její nejdůležitější světce a svým rozhodováním předurčili její budoucnost.

Vražda Václava III. se před sedmi stoletími stala evropskou senzací. Už tehdy se kronikáři dohadovali, kdo ji asi zosnoval. Ti zdejší hledali viníka v cizině, zatímco zahraniční pozorovatelé se více méně shodli v názoru, že si svého krále zavraždili sami Češi, přesněji české panstvo vyděšené představou, že by z dospívajícího mladíka mohl vyrůst schopný vladař, jenž by odhalil čachry velmožů s královským majetkem. Připomínali přitom, že vraždy panovníků nejsou v českém prostředí ničím nezvyklým. Evropa dobře znala příběh svatého Václava i jeho babičky svaté Ludmily, věděla o vyvraždění Slavníkovců, po němž zemi opustil svatý Vojtěch, aby se dal raději zabít pohanskými Prusy, a vyprávěla si o nešťastném knížeti Jaromírovi, kterého dal jeden bratr vykastrovat, druhý oslepit a nakonec jej kdosi zespoda probodl, když seděl na záchodě.

Četba historické literatury svádí k podezření, že se v určitém lidském společenství opakují v průběhu dějin specifické vzorce chování, na jaké jinde narazíme jen vzácně. Historik Jan Tesař hovoří (v souvislosti s českou reakcí na opakované pohromy ve 20. století) o národní etologii, což je pojem, jímž Konrad Lorenz kdysi označil nové odvětví zoologie zabývající se chováním živočichů. V oblasti politických dějin se dá užít asi jen obrazně, neboť historici vyprávějí především o tom, co zapadá do jejich koncepcí. Výsledkem pak může být stereotyp o české holubičí povaze a vrozené demokratičnosti, nebo naopak o krutosti, lenosti a bytostné proradnosti "smějících se bestií". Také přemyslovský příběh nabízí řadu témat. Jeho závěr nicméně poukazuje k nejtíživějšímu problém, s nímž se Přemyslovci potýkali od bájných počátků a který zanechali nedořešený: chabou loajalitu elit, které na úkor celku posilují vlastní výsady.

Podobně jako jinde v raném středověku, také u nás se první panovníci vynořili jako vítězové nepřehledných zápasů o moc mezi konkurenčními družinami násilníků. Museli vynikat v bezohlednosti, síle i lstivosti, vykázali však také dobrý postřeh pro směřování doby. Dokázali skvěle propojit nové ideály s nezbytným pragmatismem. V pravý čas přijali křesťanství a začali je sami šířit na sever a východ, čímž odvrátili nebezpečí násilné mise ze západu. Unikli tak zřejmě osudu Polabských Slovanů a navíc posílili české hospodářství čilým obchodem s otroky, které pochytali v pohanských krajích. Ve své vrcholné éře pak uskutečnili radikální modernizaci státu i společnosti, k níž podstatným díle přispěla organizovaná imigrace německých kolonistů. Modernizace ovšem vždy vyvolává uvnitř společnosti napětí. Jejím důsledkem nejspíš byla vražda posledního Přemyslovce a předtím porážka příliš mocného Přemysla Otakara II. na Moravském poli. Tu ostatně Evropa rovněž přičítala věrolomnosti českých pánů.

Příliš pozdě na pravdu

Stereotypním pravzorcům však může podléhat i vnější pohled na české dění. Například zmíněné vyvraždění Slavníkovců bývá uváděno jako typický příklad přemyslovské brutality, přičemž se dodává, že například v Rakousku probíhala centralizace státu mnohem mírněji. Teprve letos jsme se mohli dočíst (Dějiny a současnost, 1/06), že nejspíš šlo o běžnou krevní mstu kvůli cizoložství, s níž neměl pražský kníže nic společného. Před Evropou jej prý pomluvil sv. Vojtěch, aby zdůvodnil, proč nechce v Čechách zastávat úřad biskupa. I v takovém případě má ovšem stará verze větší váhu než pravda, jež se o víc než tisíc let opozdila. Ledaže by se o tak pozoruhodných zjištěních víc psalo v denním tisku.

(psáno pro Respekt)