Každé výročí, i pravděpodobně 1083. výročí smrti knížete Václava, které jsme slavili v den jeho úmrtí v Mladé Boleslavi, je pro zralý a sebevědomý stát nejen důvodem k jásání, ale mělo by být hlavně i podnětem k hlubší sebereflexi. Už i proto, že tento den slavíme 18 let jako den české státnosti.

Kníže Václav i jeho mladší bratr Boleslav, údajný bratrovrah, byli vnuci knížete Bořivoje, který jako první z našich knížat byl pokřtěn a tím vstoupil do historie: záznamy o tomto aktu najdeme jak v Kosmově kronice, tak v Kristiánově legendě. A historie, to je proces, v němž minulé události nabývají smysl a mají sloužit jako poučení pro současné generace. Takže je na místě se ptát, jaké poučení z osudu obou bratrů Václava a Boleslava plyne pro nás?

Asi bychom si měli připomenout, že stát není nějaká věčná politická instituce, ve které národ nalézá a potvrzuje svou vlastní existenci a identitu. Ve skutečnosti je stát produktem novověké politiky a národ je pouze imaginární společenství vytvořené romantiky v 19. století. Státnost je tíhnutí občanů ke státu, identifikace se státem, který tím nabývá legitimitu.

Nebo, jak říká Jiří Přibáň: „Zatímco stát je politický útvar, který má své hranice, svrchovanou moc, a obyvatelstvo žijící uvnitř těchto hranic je moci podřízené, státnost zahrnuje také všechny historické události a morální ideály.“ Proto - což zní možná pro někoho kacířsky - lze říci, že politika svatého Václava má pro moderní český stát pramalý význam, ale současně tvoří neodmyslitelný základ jeho státnosti a legitimity. Václavská hagiografie odkazující na jeho christianizaci je proto mnohem důležitější než jeho dohody se saským Jindřichem I. Ptáčníkem, kvůli kterým je dnes občas plísněn.

Z jeho legendy čerpaly nejstarší české kroniky a je s nimi spojen i zrod české literatury i české státnosti. Že by tomu tak mohlo být, na to přišel záhy i pragmatický Václavův bratr Boleslav, který zařídil jeho blahořečení, aby tak mohlo být v Čechách zřízeno biskupství, které by etablovalo jeho moc. Václavův osobní příběh i sebrané mučednické legendy vytvořily symbolickou ústavu středověké vlády Přemyslovců, kterou dovedl císař Karel IV. k dokonalosti: on čerpal symbolickou legitimitu z politického projektu Karla Velikého a morálního vzoru svatého Václava.

Přemyslovci tak po Václavově smrti naplňovali 400 let dvojjedinost politické vlády: dynamický prvek představoval vrah a vojevůdce Boleslav a širší geopolitický a duchovní začlenění ke křesťanské západní Evropě, tedy statický prvek, vycházel z Václavova odkazu. Nebo jak říkají psychologové: člověk se nejen nějak chová, ale i jedná, to jest rozhoduje a vybírá si z několika možností, a proto je bytost morální: ručí za to, co dělá. To je asi ten nejdůležitější odkaz legendy o svatém Václavovi. A taky důvod, proč se na nemorálního, byť úspěšného, Boleslava zapomnělo, neví se ani, kde byl pohřben, zato Václava uctíváme dodnes.

(Psáno pro ČRo Plus)