Jedná se o významnou postavu českých dějin, která vzbuzovala obrovskou nenávist mezi nepřáteli katolické církve. Například při protikatolických demonstracích v druhé polovině 19. století se protestující dav pokusil svrhnout jeho sochu z Karlova mostu do Vltavy. Přitom nikomu nic zlého neudělal, nikomu neublížil, naopak sám se stal obětí strašného zločinu. Jenomže hrozné lži mohou způsobit hrozné věci. Poslední květnový den si připomínáme 300 let od blahořečení Jana Nepomuckého papežem Inocencem XIII. v Římě. To je předstupněm svatořečení, ke kterému v jeho případě došlo o osm let později.

Svatý Jan pocházel z městečka Pomuku, nynějšího Nepomuku v jihozápadních Čechách, podle kterého nese jméno, kde se kolem roku 1345 narodil v rodině rychtáře. Později se stal knězem, studoval právo na univerzitě v italské Padově, kde získal titul doktora církevního práva. Byl to velmi schopný a vzdělaný člověk, a proto jej pražský arcibiskup Jan z Jenštejna v roce 1389 učinil svým generálním vikářem, tedy zástupcem. Což se mu nakonec stalo osudným.

O čtyři roky později umřel opat kladrubského kláštera Racek a Jan potvrdil z titulu svého úřadu jeho nástupce Olena, kterého si řeholníci zvolili. Tím však překazil plány králi Václavu IV. a pořádně ho tak rozzuřil. Ten totiž chtěl po smrti představeného klášter zrušit a jeho majetek vložit do nového biskupství, jehož biskupem by se stal panovníkův stoupenec. Cílem bylo oslabení moci arcibiskupa Jenštejna, kterého Václav IV. nenáviděl.

A tak byl generální vikář na příkaz krále zatčen, vyslýchán a brutálně mučen. Mimo jiné jej kat a jeho pacholci natahovali na skřipec a surově bili nějakým tupým předmětem do obličeje. Na následky zranění Jan ještě při mučení skonal a jeho tělo pak vhodili královi služebníci do Vltavy. Čili zemřel bezúhonný člověk jenom proto, že svědomitě zastával svůj úřad. Měl však smůlu, že si na něm panovník vybil zlost. Ostatně něco podobného známe ze současnosti, kdy prezident Miloš Zeman chtěl odvolat ředitelku SÚKL Irenu Storovou také jenom proto, že dělá svoji práci, jak má. Naštěstí jí Nepomukův konec nehrozí.

A proč se tedy svatý Jan Nepomucký stal v pozdějších dobách terčem tak obrovské nenávisti? Nejspíš proto, že k jeho osobě směřovaly lživé výtky, že se jedná o neexistující postavu vymyšlenou jezuity, světce doby „temna“, jehož kult měl zastínit památku mistra Jana Husa. Tyto i v současné době rozšířené mýty však přesvědčivým způsobem vyvrátil už ve dvacátých letech minulého století profesor Josef Pekař ve své stati Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého.

Je pravdou, že v původních papežských bulách k blahoslavení a svatořečení bylo mylně uvedeno datum jeho úmrtí - rok 1383 místo správného roku 1393. Na svědomí to má katolický kronikář Václav Hájek z Libočan, který z jednoho Jana udělal dva, mučedníka zpovědního tajemství Václavovy manželky královny Žofie Jana Nepomuckého z roku 1383, a generálního vikáře Jana z Pomuku z roku 1393. Oba podle něj měli být umučeni a utopeni. Podle některých tvrzení měl být Jan jako respektovaný znalec církevního práva rádcem a zpovědníkem královny, ale nelze to spolehlivě doložit.

V Pekařově éře se o tomto omylu už vědělo a historik sám k tomu uvedl, že tato neúmyslná chyba se dá z hlediska stavu historické vědy v 16. století (doba vzniku Hájkovy kroniky) pochopit. Ostatně papež je neomylný z hlediska nauky víry a mravů, a nikoliv při stanovování historických dat. Původně chybné datum bylo již v příslušné papežské bule opraveno.

„Nikdy, tuším, mluvě o umučení a utopení Jana z Pomuka, neopomenul jsem upozorniti na to, že tu jde opravdu o mučedníka, jenž ve službě své církve utrpěl od brutální moci světské hroznou smrt, a jejž již arcibiskup z Jenštejna zve pravým mučedníkem,“ zdůraznil profesor Pekař.

Námitku, že Janův kult si vymysleli jezuité, lze vyvrátit velmi snadno. Uctívání tohoto mučedníka začalo už v roce jeho smrti 1393, kdy se o ně postaral rytiřský řád křižovníků s červenou hvězdou založený sv. Anežkou Přemyslovnou, který původně nechal pochovat světcovo tělo ve svém klášterním kostele sv. Kříže, odkud bylo později přeneseno do katedrály sv. Víta. V roce 1599 pak byl Jan Nepomucký zařazen mezi české zemské patrony. V prvním případě Tovaryšstvo Ježíšovo neexistovalo, v druhém se o to přičinil kapitulní probošt svatovítské kapituly Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka a jezuité na to neměli žádný vliv.

Také tvrzení, že Jan Nepomucký měl být protiváhou Jana Husa, je nesmyslné. Nic takového nebylo potřeba. Jak již bylo řečeno, jeho uctívání nastalo dříve, než Hus začal veřejně působit, a Nepomukův kult se rozšířil ještě před bitvou na Bílé hoře.

Svatojánská úcta, která vyvrcholila jeho svatořečením v roce 1729, byla důsledkem barokní zbožnosti a českého vlastenectví. Tehdejší společnost jej ctila jako národního světce, zemského patrona a mučedníka. Nic protihusovského v tom nebylo, protože Jana Husa tato doba skoro vůbec neznala, takže nebylo nutné se vůči němu vymezovat. Sami čeští evangelíci už v době předbělohorské věděli o Husovi jen velmi málo.

Není tedy jediný důvod stavět kvůli hloupým pomluvám Jany Nepomuckého a Husa proti sobě. Oba mají svůj význam a mohou být pozitivními vzory i pro nynější dobu. A byli to také hluboce věřící lidé.

Opravdová víra byla bližší také profesoru Pekařovi než prázdné bezduché protináboženské výpady. Srovnal tyto dva postoje krásným citátem. „Poutnice z Moravy klečíc před sochou svatého Jana Nepomuckého na pražském mostě má v mých očích vyšší ceny než táborový pokrokář posmívající se nemožnému zázraku.“