Dnes už se vzhledem k jiným možnostem, jak na sebe upozornit příbuzné a zasvěcené známé, málo používají signály interpretované způsobem orálním, tedy bez použití hudebních či jiných zvuky vydávajících nástrojů, jedním slovem hvízdané. Onen mladý muž původem možná z Valašska přicházel před velký dům na rohu a dole na chodníku pískal první dva takty koledy Pásli ovce valaši / při betlémském salaši. Vůbec tím zřejmě nechtěl vyvolávat vánoční atmosféru, nýbrž spanilou slečnu Moniku ze čtvrtého patra, která po chvilce opravdu vyběhla z domu, vzali se za ruce a odkráčeli - kam, no co je nám do toho. Romantický výjev zde uvádíme jen jako příklad signálu osobního z čeledi signálů civilních.

Hvízdáním se dorozumívaly nebo v případě nutnosti svolávaly i celé rodiny. Několik tónů rodinného signálu bývalo úryvkem, zpravidla začátkem skladby, která dosáhla míry popularity s označením „známá nota“. Takový signál a třeba i celá skladba má někdy opravdu kuriózní osudy. Příběh takto postiženého rodinného signálu vypráví spisovatel Norbert Frýd (Vzorek bez ceny a pan biskup aneb začátek posledních sto let. Praha 1966, s. 139). Jeho otec Alfred zpíval, kostýmován jako starý vysloužilec, na dobročinné slavnosti kramářskou píseň o hrůzostrašném mordu, která začínala slovy Ó publikum, jak potečou ti slzy, až vyslechneš…. Z prvních čtyř not se pak stal signál jejich rozvětvené budějovické židovské rodiny. V rodinné kronice Norbert Frýd přechází z otcových vzpomínek k vlastním:

- i za mého mládí Friedovi na sebe jinak nepískali. Přestali s tím teprv, když z rádia sousední říše zazněla poprvé Horst-Wessel-Lied. Ukázalo se, že nacistická hymna o zabitém SA-manovi se zpívala na stejnou klasickou melodii jarmarečních odrhovaček.

Zkusme na tomto signálu sledovat, jak melodie může putovat světem – podle dnes oblíbené formulace – napříč politickým a dokonce i kulturním spektrem, a kde se může ocitnout.

Frýdem zmíněná jednoduchá melodie byla jako stvořená pro to, aby se stala hudebním doprovodem poetické tvorby zvané morytát – na jarmarcích zpívaného příběhu z černé kroniky s ilustracemi zpracovanými stylem komiksu. Byl to například příběh karbaníka, který zavraždil svou matku a pak i sebe. Jiná píseň vyprávěla o tragédii v jedné vesnici v Haliči, kde rodiče zamordovali omylem svého syna. Zaznamenán je i příběh křižníku Potěmkin, na zmíněnou melodii také vznikaly sentimentální písně v zákopech první světové války a později i revoluční zpěvy německých komunistů. Stále na stejnou melodii!!! Slova, která sepsal nacistický aktivista Horst Wessel, se – pořád na tutéž melodií - stala v roce 1933 jako Die Fahne hoch druhou částí říšsko-německé hymny.

Někdy se uvádí, že melodie pochází z hudebního doprovodu dramaticky zpracovaného biblického příběhu Josefa (kniha Genesis, kapitoly 37-46). Autorem textu byl Alexandre-Vincent Pineux Duval, hudbu zkomponoval Étienne-Nicolas Méhul, premiéra byla v Paříži v roce 1807.

Toto tvrzení jiný pramen zpochybňuje tím, že pasáž není v partituře doložitelná, uvádí podobnost s jinými skladbami (s písní o pytláku Jennerweinovi, zastřeleném zbabělým myslivcem, a s anglickou kostelní písní známou také ve Švédsku) a předkládá argumenty o vzniku pozdějším.

Přesto je velmi lákavá představa, že melodický základ hymny nacistických antisemitů pochází ze starozákonního chvalozpěvu na židovského chasníka, který se dopracoval až k úřadu místodržitele Egyptské říše.

--------

Z právě vydané knihy Milana Hodíka a Pavla Landy: SIGNÁLY aneb Ještě se troubí a bubnuje.