... a nedávných železničních neštěstích

Vznik osady Slezská Harta, která dala jméno známé přehradě, na velkoheraltickém panství lze spojovat s významem staré cesty mezi Opavou a Olomoucí, několikrát připomínané již ve 13. století. V roce 1541 je nedaleko ní zmiňován les Harta. Osada se utvářela patrně již v 16. století, protože počátkem 17. století se objevuje zmínka o dvou krčmách a dvoru. Z její starší historie lze snad zmínit rok 1601, kdy Štěpán hrabě z Vrbna potvrdil a přidal výsady zdejšímu krčmáři Jindřichu Schmidtovi. I další růst osady souvisel především s komunikačním významem říšské silnice, nově budované v letech 1775 – 1778. Postupně z ní vykrystalizovala obec, do roku 1850 a znovu v letech 1881 – 1949 samostatná, v mezidobí administrativně připojena k Leskovci nad Moravicí. Od roku 1871 je její název upraven na Slezskou Hartu pro rozlišení od sousední Moravské Harty.

Rostoucí počet obyvatel nutil ke zřízení samostatného hřbitova, jehož počátky lze vytáhnout ke stavbě kříže v roce 1836. Ten byl zhotoven, jak bylo v kraji obvyklé, ze dřeva s figurou Ježíše Krista namalovanou na plechu. Rovněž se dochovala žádost faráře Karla Hausera z Hořejších Kunčic z října 1873, ve které žádal olomouckou konzistoř o umožnění pořídit pro hřbitov nový kříž. Hřbitov dnes připomíná jen pobořená ohradní zeď a zarostlé zbytky náhrobků.

Vzdálenost od nejbližších kostelů v Medlicích a Kerharticích vyvolala rovněž potřebu postavit kapli. Její výstavbu nepochybně motivovaly změny ve strategii katolické církve, která si začala uvědomovat potřebu aktivně prosazovat svou roli v sekularizující se společnosti. Jedním z nejvýznamnějších dokladů této iniciativy je stavební činnost olomouckých arcibiskupů. Osobnost arcibiskupa Maxmiliána Josefa svobodného pána Somerau – Becka byla spojena nejen s reformou vzdělání kněží a reformou hospodaření arcibiskupských statků, ale právě s významnou podporou stavebních aktivit. Od arcibiskupských staveb v metropoli – patřila k nim nová budova olomouckého semináře a renovace chrámu sv. Mořice v arcibiskupské Kroměříži – se odvíjela řada staveb kostelů a kapli na periférii země, souvisejících se zahušťováním farní struktury a se snahou duchovní potřeby obyvateli řešit přímo v místě.

K této aktivitě náleží i stavba kaple archanděla Michaela ve Slezské Hartě. Jednoduchý objekt realizoval některý místní zednický mistr za peníze poskytnuté obyvateli jak Slezské Harty, tak patrně i sousední Moravské Harty. Stavba připadla na rok 1848 - na jaře se s ní započalo, v listopadu byla nové svatyní arcibiskupem udělena licence k provádění bohoslužeb, stala se filiální k farnímu kostelu v Hořejších Kunčicích. Nevelké obci, na konci 19. století čítající necelé dvě stovky obyvatel, postačovala jednoduchá kaple tvořená obdélnou lodí s odsazeným půlkruhově ukončeným presbytářem, ke kterému se z evangelijní strany připojovala sakristie, v průčelí pak věž završená jehlancovou střechou s lucernou. Prostý výraz umocňovalo užití břidlice, objevila se na dlažbě, na parapetech oken, jako konstruktivní prvek korunní římsy a konečně na střeše v podobě krytiny. Konfiguraci terénu odpovídalo umístění stavby tak, aby se její průčelí obracelo do údolí – kaple se tak stala výraznou a dodnes registrovanou dominantou romantické krajiny kolem řeky Moravice.

V roce 1856 byl pro kapli pořízen zvon zasvěcený sv. Janu Křtiteli, v roce 1870 jsou již uváděny zvony dva – oba padly za oběť rekvizicím v časech první světové války. Nový zvon byl do kaple pořízen v roce 1923. Křížovou cestu namaloval Ignác Berger, známý malíř církevních obrazů z Nového Jičína. Jméno autora obrazu patrona kaple nad hlavním oltářem neznáme, nelze ale vyloučit, že i v tomto případě šlo o Bergerovo dílo. Kolem přelomu 19. a 20. století došlo k významným stavebním úpravám: interiér kaple postupně doplnilo několik soch – dvě zpodobňovaly Pannu Marii Lurdskou, dále zde byly sochy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, Nejsvětějšího Srdce Panny Marie a sv. Josefa. Dle skob, které jsou dodnes ve zdech, lze usuzovat na rozvěšení dalších obrazů nebo soch v interiéru. Z mešního načiní jsme informováni o existenci dvou kalichů, která kaple obdržela v letech 1848 a 1867. Kaple byla rovněž vybavena mramorovou křtitelnici. Od počátku své historie měla kaple varhany, které jí daroval Jan II. kníže z Lichtenštejna, patron farního kostela v Hořejších Kunčicích. Byly umístěny na dřevěné kruchtě, vestavěné v zadní části lodi a přístupné po dřevěném schodišti přímo v prostoru lodi. Nové varhany byly pořízeny v roce 1892, v roce 1901 Josef Mader, varhanář z Petrovic u Domašova, provedl jejich opravu, další následovala v roce 1906.

Další významnější adaptace kaple proběhla v roce 1932. Stavitel Reischitz z Dvorců provedl úpravy, které si vyžádaly investici ve výši 2000 korun. Náležela k nim i nová omítka exteriéru a pochopitelně i nová výmalba vnitřku. Krátce po válce byl rovněž pořízen inventář, poslední dokument o původním vybavení kaple. Ještě v roce 1949 provedla pokrývačská firmy Rudolfa Havlického opravy střech kostelů v Hořejších Kunčicích, Kerhaticích a kaple ve Slezské Hartě. Záhy však v souvislosti se stavbou Kružberské přehrady měly přestat existovat.

Přelom historie Slezské Harty a její kaple tedy přinesla polovina 50. let. Beze stopy zmizel inventář a objekt byl vystaven drancování – zmizelo totiž nejen vybavení, ale také pevné části stavby jako kruchta, dveře a okna. Před několika lety se zřítila střecha věže. Je nesporné, že se jedná o pozoruhodnou památku kraje, jejíž zajímavost nespočívá v ceně umělecké nebo v pohnuté historii, ale v souvztažnosti s okolní krajinou a ve skutečnosti, že je vzácným dokumentem někdejšího osídlení kraje a obce, administrativně zrušené se sousední Moravskou Hartou v roce 1965.

V oficielních dokumentech se dnes dočteme následující:

Kaple svatého Archanděla Michaela v obci Slezská Harta (okres Bruntál) je zanikající kaple postavená v 19. století a kulturní památka České republiky… Jednolodní kamenná, omítaná plochostropá stavba upravená ve 2. polovině 19. století. Hřbitov byl zrušen a zdevastován. Objekt celý je v havarijním stavu. Věž ani loď již nemají střechy ani krovy. Zbytky krovové konstrukce se nacházejí uvnitř objektu. Chybí okna, dveře. Interiérové vybavení nedochováno, pravděpodobně rozchváceno nebo převezeno. Kaple se stává ruinou, zarůstá náletovou zelení. Ohrožení způsobuje rozvolněná koruna zdiva… Interiér objektu byl jednoduchý, plochostropý, vystavěný z kamene. Střechu zakončovala cibulovitá báň. Kolem se nacházel starší hřbitov, který byl zrušen a zdevastován a jeho areál zarostlý náletovými křovinami. Stavba je doposud vedena jako nemovitá kulturní památka okresu Bruntál pod číslem 8-3901.

Nikde se ovšem nepíše, že stav této kaple (a dalších desítek a možná i stovek kulturních památek v bývalých pohraničních oblastech) je přinejmenším evropskou ostudou naší země.

Paradoxně vedeme zříceniny jako kulturní památky. Svědčí to bohužel o naší dokonalé společenské neodpovědnosti. Co chcete od země, v níž po několika za sebou velmi rychle proběhlých haváriích vlaků s několika lidskými oběťmi, nenapadne ministra dopravy, aby odstoupil, což bývá ve vyspělých demokraciích považováno za slušnost. Že to nemá s tou zřícenou a napospas nekalým živlům nechanou kaplí nic společného? Ale má a více, než si myslíme.