Když přijde řeč na Slovensko a na naše slovenské přátele, podléháme často nehezkým klišé. Jedno z nich je, že Slováci žili po staletí pod nadvládou Maďarů, kteří jim nedovolili takřka nic, takže v důsledku toho byli zaostalí, až teprve spojení s českým národem v Republiku československou je povzneslo a vysvobodilo z ghetta. Větší nesmysl neexistuje, leč hodně lidí tomuto či něčemu podobnému dodnes věří. Přitom Slováci mají ve své historii desítky výrazných osobností, o kterých naopak zase Češi nevědí vůbec nic. Tím nechci za každou cenu obhajovat Maďary, což by byla zase jiná kapitola. I když na to, že s Trianonskou smlouvou nesouhlasí většina maďarského národa, se dnes můžeme dívat s jistým pochopením. Beneš byl tehdy ochoten podepsat kde co.

Ale zpět k našim slovenským přátelům. Asi málokdo ví, že úplně první český překlad Hamletova monologu „Být či nebýt“ pořídil z anglického Shakespearova originálu slovenský kněz, spisovatel, básník, překladatel a historik Bohuslav Tablic (1769-1823), který publikoval většinou v češtině. Poselství dramatu Hamlet, zvýrazněné zmíněným Hamletovým monologem je nadčasové, a Tablic nám jím jistě chtěl něco vzkázat. Možná ono Hamletovo: Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.

Zkusme se nad těmito slovy vážně zamyslet. Tak, jak to činil asi i náš slovenský překladatel.

Střední školu absolvoval Bohuslav Tablic v Dobšiné. Bohužel, při tomto názvu obce českém čtenáři toho mnoho nenaskočí. A přitom jde o báňskou obec s historií starší a barvitější než historie Ostravy. Od počátku 17. století si Dobšiná užívala práv svobodného královského města. Z místních hamrů dodávali dobšinští měšťané kvalitní ocel kuruckým vojskům, která se účastnila protihabsburských povstání.

Ještě než povstal v letech 1703-1711 proti Habsburkům sedmihradský kníže František II. Rákóczi (1676-1735) nespokojený s politikou Habsburků v Uhersku, byly v Dobšiné postaveny moderní zbrojařské dílny, v nichž se kovaly meče a odlévaly dělové koule. Počátkem osmnáctého století zde vznikly hutě, později postavili saští odborníci dvě vysoké pece. První již v roce 1680 postavil saský technik Daniel Fischer. Všechny pece bohužel zanikly v letech 1906-1919.

Každopádně by každému českému čtenáři při poslechu jména obce Dobšiná měl naskočit v mysli neuvěřitelně hnusný čin důstojníka československé armády Karola Pazúra, který nechal v roce 1945 na přerovských Švédských šancích bestiálně povraždit 265 převážně žen a dětí většinou z Dobšiné, vracejících se domů ze severozápadních Čech, kam byli z příkazu německých úřadů předtím evakuováni. Pazúr byl sice odsouzen, leč v roce 1951 mu byl Klementem Gottwaldem trest snížen na polovinu. O jeho činu se za komunistického režimu nesmělo hovořit, protože byl mimo jiné i vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků.

Vidíte, co všechno se ve vzpomínkách vynoří, objeví-li se jméno Dobšiná.

Tablic studoval na univerzitě v Jeně filozofii a teologii, ale také literární historii, medicínu, estetiku, angličtinu a francouzštinu. Takové možnosti měli slovenští (ale i čeští) studenti koncem osmnáctého století v Rakousku. V Jeně založil Tablic s básníkem a novinářem Jurajem Palkovičem učenou společnost „Societas slavica“. Psal básně, překládal z angličtiny, z maďarštiny, z němčiny a později i z francouzštiny.

Univerzita v Jeně založená již v roce 1558 (dnes „Univerzita Friedricha Schillera Jena“) patří mezi deset nejstarších univerzit v Německu. Tablic byl studentem u tehdy již pověstného dramatika a básníka Friedricha von Schillera ( 1759-1805), který zde v té době přednášel filozofii.

Nebyl však sám, kdo se v té době domáhal uznání české i slovenské literární a poetické tvorby. Jeho podporovatelem a příznivcem byl například o dvacet let mladší šlechtic Martin Hamuljak (1789-1859) rovněž jazykovědec a vydavatel. V roce 1834 založil s Jánem Kollárem „Spolek milovníků slovenské řeči a literatury“ a vydával nejen Tablicova díla, ale také práce P. J. Šafaříka, Jána Hollého a samozřejmě i Jána Kollára. V okrese Senec je obec po něm pojmenovaná – Hamuliakovo.

Úžasným a unikátním Tablicovým dílem je čtyřsvazková „Poezye“. Vyšla v roce 1806 ve Váczi s podtitulem „Paměti česko-slovenských básnířův aneb veršovcův, kteříž se buďto v Uherské zemi zrodili, aneb aspoň v Uhřích živi byli“. V tomto díle se již hlásí slovanství obrozenecké. Tablic věřil v možnosti neustálého rozvoje člověka: „Moc ducha našeho jsou ustavičného zrůstu v dokonalosti schopné, a tak naše duchovné štěstí, aneb blahoslavenství duše naší až na věčnost rozmáhati se má…“

Při kráse a morálním dobru se básníkovi stala důležitou hodnotou pravda. Snad potřebná citace: Dokonalé umění se může tvořit teprve tehdy „až bude moci Múza v radostné i smutné době vděčně zpívat svoje „zpěvy“… až se zajistí vzdělávání celé společnosti a zboří se říše „bludů a pověr“ a skončí „pravdy trápení“…

Proto svého času Tablic vypracoval návrh na zřízení Ústavu řeči a literatury česko-slovenské. Zpracoval první dějiny slovenské poezie, uspořádal antologie „Anglické múzy v česko-slovenském oděvu“ a vydával práce starších slovenských básníků, na které by se již dávno zapomnělo (Slovenští veršovci).

Tablic se svojí snahou rozvíjet poznání, ale i rozumové schopnosti čtenářů, stojí za výrazným posunem ve vývoji slovenské i české poezie. Proto si ho nikoli zbytečně po téměř dvou stech letech připomínáme. A máme proč, zejména když většina z nás o něm i o jeho přátelích toho moc neví.

Bohuslav Tablic zemřel 23. ledna 1832 v Kostolných Moravciach (dnes části Hontianských Moraviec). Ještě koncem tohoto roku mu vyšel časoměrný překlad francouzské klasicistické poezie Nicolase Boileau-Despréauxe pod názvem „Umění básnířské“. Tento muž patří mezi 146 osobností, jejichž sochy zdobí pařížskou radnici. U jeho jména na Wikipedii si s hrdostí přečteme, že „Umění básnířské“ přeložil v roce 1832 Bohuslav Tablic.