V polovině 19. století (1851) založil v Praze český buditel a obrozenec Ferdinand František Mikovec (1826-1862) český beletristický časopis Lumír. Po jeho smrti převzal časopis Vítězslav Hálek, který jej na chvíli přeměnil na Zlatou Prahu.

Avšak v roce 1873 byl časopis Lumír obnoven ve smyslu původního záměru Ferdinanda Mikovce, když se redakce ujali Svatopluk Čech a Josef Václav Sládek. Oba, smyšlením kosmopolité, se snažili, aby česká literatura se poměřovala a srovnávala s literaturou evropskou a světovou. Poetickou část časopisu zcela logicky opanovali básničtí velikáni nad jiné známí. Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický či Josef Václav Sládek.

A najednou se svět zastavil. V čísle 14, pátého obnoveného ročníku ze dne 20. května 1877 vyšly na titulní straně tohoto prestižního literárního týdeníku tři básně uvedené titulkem „ Z básní J. Kallusa.“ A kulturní svět se začal zabývat otázkou, kdo to je vlastně ten básník Kallus?

O čeladenském učiteli a básníkovi Josefu Kalusovi (valašskému slavíkovi, či slavíkovi z Čeladné), bylo již napsáno mnohé. Ti, kteří o něm psali, měli značně usnadněnou úlohu tím, že básník sám hodně psal, publikoval a zanechal nám také skvělé dvě vzpomínkové knihy (Vzpomínky I., Vzpomínky II).

Takže jenom ve stručnosti. Josef Kalus se narodil před 160 lety, dne 6. února 1855 ve Frenštátu pod Radhoštěm jako čtrnácté dítě v rodině tkalce Filipa Kaluse a zdálo se, že bude tkalcem jako jeho otec. Jenže do monotónního rytmu tkalcovského stavu, se mu sem tam připletl nějaký verš. Tedy základ nějaké básně. Nikdo to netušil, ale již tehdy se začal rodit básník.

Logická touha po vzdělání ho přivedla (jako poměrně odrostlého mladíka) do učitelského ústavu v Příboře, a když po jeho absolvování nastoupil v roce 1885 jako třicetiletý podučitel do školy ve Staré Bělé, dostal zde hned v prvních dnech za úkol učit (a zvládnout) 120 dětí první třídy.

Avšak rytmus tkalcovského stavu z jeho mysli nemohlo nic vytlačit. A tak v druhém roce jeho starobělského angažmá vznikají „Tkalcovské písně“. Byly mezi nimi i ty, které otiskl v Lumíru Josef Václav Sládek. Od školního roku 1889/1890 byl Josef Kalus jmenován definitivním učitelem pro školu v Prostřední Čeladné. V Čeladné pak učil plných následujících 36 let.

Kalus v době podučitelování ve Staré Bělé

Mezitím se stal nejen známým a váženým básníkem a spisovatelem. Stal se také symbolem moravského (valašského) literárního a kulturního dění. A také jeho místním středobodem. V Čeladné se s ním setkávali členové sdružení moravských literátů a žurnalistů, které vedl spisovatel a novinář František Sokol Tůma. Přijížděli například bratři Alois a Vilém Mrštíkové, malíři Jožka Úprka, Ferdiš Duša a Sigmund Bouška, malířka Zdenka Virlová, rodina Vrchlických, spisovatelky Růžena Svobodová, Božena Benešová a Miloslava Procházková, spisovatelé František Horečka, Methoděj Jahn, J. F. Karas, František Hrnčíř, Vojtěch Martínek, Karel Kálal, Zikmund Winter, Dostál-Lutinov, Julius Zeyer, Karel Václav Rais, František Herites a také hudební skladatelé Jan Nepomuk Polášek, Rudolf Kadleček, Vítězslav Novák a z Petrohradu občas přijel i Hynek Vojáček. Malíři bratři Alois a Bohumír Jaroňkové, měli dokonce v čeladenských lázních svůj ateliér. Ty navštívili i slovutní cestovatelé Jan Havlasa a Stanko Vráz. Josef Kalus se v místě svého učitelování potkával i s Petrem Bezručem a s Leošem Janáčkem. Všichni si vážili jeho činnosti literární.

Josefa Kaluse, který odešel z tohoto světa 11. prosince 1934, vzpomínáme ještě na několika místech této knihy. O tom všem Josef Kalus píše ve zmíněných (mnoha autory citovaných) vzpomínkových knihách, avšak díky neúnavné editorské práci frenštátského spisovatele Libora Knězka mohla vyjít v roce 2011 útlá knížečka s názvem U NÁS DOMA. Jejím autorem je syn Josefa Kaluse, čeladenský rodák Jaromír Kalus (2. dubna 1898 Čeladná – 23. června 1987 Opava). Historie jejího vzniku je poměrně složitá, nakonec mohla vyjít i díky podpoře vedení obcí Frenštátu pod Radhoštěm a Čeladné. Cit pro poezii se dědí, takže zmíněná knížečka je prodchnuta úžasným básnictvím otcovým i synovým. Nechme tedy hovořit básníkova syna:

„Pohlédnu-li dnes z mostu v Horní Čeladné ke Korábu, severovýchodnímu výběžku Kněhyně, vidím tam na stráni prosvítat mezi stromy loučku, bývala to za našeho dětství haluzí sjezdovka. Sem nás tatínek občas z jara vyvedl a vozil nás z dosti prudkého kopce na smrkových větvích po hebké trávě až na její konec. Byla to veselé jízdy a my výskali radostí, smáli se a pištěli. Otec se zcela vžil do hry a radoval se s námi. Cesta ze školy ke Korábu byla pro mne, kloučka čtyř až pětiletého, dost únavná. Proto mne otec brával na gajdy. Nebyla to pro mne cesta triumfální, jako když jsem seděl na jeho ramenou, ale oběma nám cesty ubývalo. Když jsem se po sjezdu znovu pachtil do kopce, povzbuzoval mně tatínek oblíbeným rčením vzhůru, pastuškové s vědomím, že chůzí do kopce se prodýchají plíce, a že nám to prospěje. K naší výchově dost často používal běžných přísloví a rčení: bez chuti se ani provázek neukroutí. Naše ztřeštěnosti odbýval slovy: blázni byli, kordy měli, schválnosti kdo jinému jámu kopá, zapomětlivost pozdě bycha honit, nevýrazné jídlo nazval fadesa a stejně i nezáživnou přednášku o chutném jídle delikatesa. Naší loučce, jež se nesmazatelně vryla do naší paměti, se říkalo Hradečná asi proto, že se rozkládala pod bývalou portášskou tvrzí na Korábu, jejíž rozvaliny tam v době našeho dětství ještě byla“.

Je příznačné, že zmíněná publikace Jaromíra Kaluse je mimo jiné provázena také ilustracemi otcova přítele, známého moravského učitele, malíře a řezbáře Leopolda Parmy (1891-1968), rodáka z Tiché. Mimo jiné také synka rodu tkalcovského, jenž svého času učil v Hamrovicích mladičkou budoucí folkloristku a sběratelku lidových písní Františku Pituchovou. Té zase v jisté době věnoval Jaromír Kalus první dvě kapitoly vzpomínek na tatínka, ve strojopisné formě, díky čemuž se zachovaly. Dlužno přiznat, aby bylo vše vyváženo, že to, co věnovalo město Příbor svým učitelským ústavem ke vzdělání Josefa Kaluse, to vše tomuto městu oplatil jeho syn Jaromír, který později dvacet let učil na přerovské Vyšší rolnické škole.

Dnes se nám mohou zdát příliš archaickými verše, jimiž před 138 lety obrozenecké úsilí našich literátů ve Sládkově Lumíru povzbudil moravský tkadlec a básník Josef Kalus. Na první straně časopisu vyšly tři básně: Zasněžená země, Píseň a Beskydám.

V básni Beskydám je skryta alegorie básníkovy obrozenecké výzvy k národu, kterou v přeneseném slova smyslu adresuje jakoby milovaným horám, když ve skutečnosti má na mysli jejich obyvatele. Z tohoto hlediska promlouvá Josef Kalus i k nám. Neboť dnes je také třeba „hnout údy mohutnými“.

BESKYDÁM

Hory drahé! V jasu ztopené,
dubovými lesy věnčené,
často snivě zrak můj po vás těká…
posud marně pomoc vaši čeká,
by si dobyl slávy ztracené

V kruhu stojíte jak rytíři

v skalnaté přilbici a krunýři-
nuže, hněte údy mohutnými!
Či krev v žilách vašich nevíří?
Dumáte pod stany blankytnými
S chmurou na čele-jen za vzor malíři?

(Úryvek z připravované poslední knihy autorovy beskydské trilogie „O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech“, který vyjde v listopadu 2015. Předchozí dvě publikace vyšlé v letech 2013 a 2014, „Cestami lesními od Lysé až po Radhošť“ a „Osady a samoty Zadních hor v historii a v obrazech“, jsou rozebrány; u té první se připravuje na červen 2015 dotisk. Lidé čtou, ne, že ne).