HISTORIE: Moravské kostely a my…

Tak to je velký problém. Většina lidí vám řekne, že do kostela nemusí, nebo přímo, že do něj nechodí. Ale i tito lidé, když odněkud přijedou, se vám svěří s tím, že tam byl nádherný kostel. Mnohdy u nás v bývalém pohraničí nemůžeme přijít na jméno „sudetským Němcům“, kteří tento kraj zkultivovali a zúrodnili, ale turisty sem lákáme k prohlídce staveb, které našim dílem rozhodně nejsou, naopak, jsou dílem těch, které jsme odtud po válce vyhnali. Mezi tyto stavby patří například kostely, kaple a kapličky. Ty byly spolu se hřbitovy předmětem msty. Komunisté v rámci boje proti „tmářství“, nechali pokud možno většinu kostelů v polozapomenutých pohraničních vsích zchátrat. Některé zcela záměrně. Mnohé hřbitovy nechali vybagrovat, aby ani ti mrtví nemohli připomínat, že vyhnaní sem po staletí patřili. Já sám jsem osobně zlikvidoval půlku německého hřbitova, chlubíval se mi v osmdesátých letech minulého století jeden vedoucí hospodářského odboru města M. B., nacházejícího se na Bruntálsku. Evangelický kostel v Křišťanovicích, postavený kdysi ze sbírek věřících, zcela nedávno zbořili, totéž se stalo s kostelem v Nové Vésce.

Jako kluci jsme rabovali varhany v horním kostele a běhali po dědině s píšťalami. Město zde stejně později udělalo sklad technických služeb, vyprávěl mi další bojovník za lidská práva v jednom moravském městě.

Kostely měly odjakživa tajemnou moc. I za bolševika. Stačilo, když vám soudružky z uličního výboru nechaly napsat do posudku „chodí do kostela“ a vaše děti se nedostaly ani na střední školu a vy jste si například o případném devizovém příslibu na cestu do zahraničí mohli nechat jenom zdát.

Kdybychom se před několika staletími zeptali stavitele kostela, nebo kněze, či sedláka, který stavěl Boží muka, jestli nemá strach, že za pár set let o tuto stavbu nebude zájem, nepochopili by naši otázku. Památky, které nazýváme sakrálními, mají v sobě logicky zakódováno poselství a je pouze na nás, jestli ho umíme přečíst. Poselstvím těchto památek je i vzkaz do budoucnosti ve smyslu víry. Nemusíme být vždy oddáni víře, ale naše pochopení a poznání minulosti nás musí vést k tomu, že vyplníme ono poselství stavitelů památek. Jejich činění nebylo totiž účelové, bylo svědectvím myšlení lidí té doby, ale zároveň je i vzkazem nám i těm, kteří přijdou po nás. Proto i když kostel nebude sloužit svému původnímu účelu, nesmíme dopustit, aby byl zneužit pro činnost diametrálně odlišnou. Byla – li stavba nositelkou poznání, vzdělanosti, kultury a duchovní útěchy, musíme najít stejný či podobný účel. Příkladem budiž kostel Povýšení sv. Kříže v Moravském Berouně, který byl bohužel do 1989 skladištěm Technických služeb, a v jisté době po rekonstrukci exteriéru byl až do odchodu P. Oldřicha Máši velice známou galerií a koncertním sálkem.

Důležitým momentem při obnově a údržbě památek je znalost jejich historie, umění ji případně zjistit, popsat a zveřejnit. To je velice výrazný stimul potřebný pro uchování a ošetření památek. Vědět proč byla stavba postavena, proč vznikla, kdo se podílel na jejím financování, na její výstavbě, údržbě a komu sloužila. To je nesmírně důležité. Bez takto označené památky není naděje na její přežití, na její obnovu i na získání zájmu a podpory. Umět dát památku do kontextu s historií obce, krajiny, případně oblasti. Pak se na památku díváme zcela jinak, úplně jinýma očima.

Ještě před druhou světovou válkou se kostely zásadně nezamykaly. Byly připraveny posloužit každému, kdo v nich hledal smír, útěchu či slovo Boží. Lidé měli tyto stavby v úctě. I ti, kteří nepatřili k věřícím. Věděli a věřili všichni, že kostel je jakýmsi ostrovem morálky. V dobách, v nichž dostávala morálka na frak, kostelů jaksi nebylo třeba. Doba se mění. Dnes se opravuje a staví více kostelů, než kdy jindy. Morálky se nám ovšem stále ještě nedostává, nebo ona se nedá zajistit ani stavebním rozhodnutím, ani za peníze.

Existuje na Moravě kostel, který je pojmenován podle jedné egyptské princezny. Barokní italský malíř Michelangelo Merisi (1571 – 1610) podepisující své obrazy jako Caravaggio, si představoval svatou Kateřinu Alexandrijskou, jejíž jméno nese farní kostel v Horním Benešově tak, jak vidíte na snímku. Jsme bohužel odkázáni na fantazii jednoho z posledních velkých italských náboženských malířů, protože sv. Kateřina je zřejmě pouhou legendou. Měla být původně vzdělanou egyptskou princeznou, která přivedla ke křesťanské pravdě 50 pohanských filozofů. Ty za to nechal císař Maxentius popravit, avšak fascinován mladou křesťankou, nabídl jí manželství, leč ta se však rozhodla zůstat pannou. Podle legendy ji nechal odmítnutý a zhrzený císař mučit. Nejprve v hořícím kole, do něhož však uhodil blesk. Poté ji císař nechal setnout hlavu a uřezat prsy. Avšak z jejích žil prýštilo mléko a její mrtvé tělo uložili andělé na horu Sinaj. Zde dodnes stojí klášter sv. Kateřiny. Proto patřila sv. Kateřina po staletí mezi nejpopulárnější světice. V každém případě zůstala krásnou legendou. A její osud se bohužel až v mnohém podobá osudům církevních památek, o náboženském učení ani nemluvě.

Konec konců i osud autora obrazu je plný nepochopení a tragiky. Ve chvíli, kdy měl být papežem omilostněn, je omylem zatčen. Na toskánské pláži po vysvětlení a propuštění však již pouze zahlédne záď odplouvající lodi, vezoucí celý jeho majetek. Zdrcen žalem, podléhá v rozpuku svých sil, ve 39 letech, střevnímu onemocnění. Jeho obraz nám naštěstí ale zůstal. Mnozí stavitelé chrámů dopadli hůře. Po některých jejich kostelích, nezůstalo ani památky.