25.10.2020 | Svátek má Beáta


HISTORIE: Jiří z Poděbrad měl narozeniny

27.4.2020

Patnácté století nezastihlo střední Evropu v dobré kondici. Po Zikmundově smrti se na věčnost brzy poroučel i jeho nástupce Albrecht a soustátí tří středoevropských zemí bylo opět bez panovníka. Tedy panovník tu byl, ale ještě kadil do plínek a sál mateřské mléko.

Nejjednodušší situace byla v Rakousku, kde za Ladislava Pohrobka vládl jeho příbuzný, Fridrich III. V Uhersku si Maďaři zvolili za krále Vladislava Jagellonského, ten ale neovládal celé území, protože s jeho volbou se nesmířila vdova Alžběta Lucemburská a její zájmy nebo spíše zájmy jejího syna hájil účinně Jan Jiskra z Brandýsa, český vojevůdce, který si fakticky založil vlastní stát přibližně na území dnešního Slovenska.

V českých zemích vládl chaos. Ten nebyl z žádné dynastie, ale účinky byly drastické. Královský majetek byl rozkraden a v zemi vládly šlechtické skupiny, které mezi sebou válčily a okrádaly se. O korunu českého krále nebyl zájem, a tak formálně vládlo nemluvně z Vídně. Vedlejší země Koruny české se dostávaly pod vliv okolních států a hrozilo jejich odtržení. O společných otázkách pak rozhodoval příslušný generální sněm. Nejmocnější šlechtici vytvořili tzv. landfrýdy, v jejichž čele stál hejtman, vždy nějaký významný šlechtic. Nejmocnějšími šlechtici byli Oldřich z Rožmberka a Jiří z Poděbrad, který velel východočeskému landfrýdu.

Jiří z Poděbrad

Jiří z Poděbrad

Roku 1448 se mladý Jiří z Poděbrad rozhodl, že té taškařice bylo dost, nečekaným útokem dobyl Prahu a stanovil se zemským správcem. Rázně začal dávat do pořádku poměry v zemi. Kromě ostatní, zejména katolické šlechty přijal okolní svět tento vývoj s úlevou. Jiří nikdy nezpochybňoval nárok Habsburka Ladislava Pohrobka na český trůn, a tak i římský král a Ladislavův poručník Fridrich III. proti počínání Jiříka nic nenamítal. Když do správy země zapojil katolickou šlechtu a zatočil s konečnou platností s radikály v městě Tábor, nic nestálo v cestě jeho zvolení zemským správcem v roce 1452.

I v sousedním Uhersku panoval zemský správce Janos Hunyády, ten však nárok Ladislava Pohrobka, alespoň zpočátku, neuznával. Dobré mravy mu musel připomenout Jan Jiskra v bitvě u Lučence. Jiří zase léčil na svých hradech z radikalismu staré táborské radikály Mikuláše z Pelhřimova a Václava Korandu, kteří to táhli již od počátků husitství s bratrem Žižkou a krom jiného se účastnili na vyvraždění adamitů nebo vyrabování zbraslavského kláštera a zneuctění ostatků krále Václava IV. Po bitvě u Lipan to s antikristem Zikmundem ještě nějak skouleli a dál působili v královském městě Tábor, čerstvě povýšeném právě tím hrozným Zikmundem. Teprve jejich souvěrec Jiří z Poděbrad je zajal a svůj krátký zbytek života prožili ve vězeňských kobkách na jeho hradech.

Roku 1453 úředně přijal Ladislav Pohrobek českou korunu. V českých zemích byl pověřen správcovstvím Jiří z Poděbrad, pořádky už mohl dělat oficiálně, neboť byl zmocněn králem. V Uhersku dosáhl téhož Janos Hunyady, který dokonce přiměl krále, aby se zbavil Jana Jiskry z Brandýsa, a v Rakousku byl správcem králův strýc Oldřich Celský. Celského zavraždili hunyadovci, Ladislav Pohrobek nejdřív dělal, že to jako chápe, ale pak nechal jednoho Hunyádyho popravit a jednoho uvěznit v Čechách. Hunyadyho poprava ovšem poněkud rozrušila uherské magnáty, a tak když přišel Jiří z Poděbrad s nabídkou, že by Pohrobek měl zvolit za své sídlo Prahu a odtamtud vládnout svému soustátí, přijal ji Ladislav Pohrobek s ulehčením. Matyáše zatím držel jako rukojmí, aby si uherská šlechta moc nevyskakovala.

Zlé kronikářské jazyky tvrdily, že chtěl Matyáše nechat popravit v rámci svatebního veselí, při příležitosti svatby s francouzskou princeznou. Zřejmě měl poněkud morbidní představy o svatební zábavě. Ať to byla pravda či ne, rychlejší než svatební formality byla smrt. Tedy smrt Ladislava Pohrobka, který náhle podlehl leukemii. Tato smrt každopádně znamenala svobodu pro Matyáše Korvína, kterého Jiří z Poděbrad propustil z kriminálu. Zase jeden dobrý skutek, co byl později po zásluze potrestán. Matyáš Korvín si vysloužil uherský trůn a kromě svobody si z Prahy přivezl i nevěstu, Poděbradovu dceru Kateřinu.

Matyáš se za podpory Poděbrada stal uherským králem a zanedlouho se za podpory Korvína stal v Koruně české králem Jiří z Poděbrad. Byl zvolen českou šlechtou, šlechticů z vedlejších zemí se však nikdo nedotazoval. Jiří si úspěch nepochybně zasloužil. Jeho správa byla úspěšná. Důkazem je, že zatímco před šesti lety neměl o českou korunu zájem nikdo, nyní zájemci byli, a ne ledajací. Nabízel se mladší syn francouzského krále, polský král Kazimír či římský císař Fridrich III.

Ač zvolen králem, neměl Jiří z Poděbrad rozhodně na růžích ustláno. Že mu příliš nefandila katolická šlechta, se dalo pochopit. Jiří si ji naklonil tím, že jí svěřil významné královské úřady. Déle vzdorovalo město Vratislav, které si navyklo během bezvládí na prakticky samostatnou existenci a král mu nijak nechyběl, už vůbec ne kališník. Vratislavské se pokusil zpacifikovat silou. Město oblehl, ale nezaútočil, když se s měšťany dohodl, že do tří let jej Vratislav přijme za krále. Vlk se nažral, Vratislav se stala opět součástí Koruny české, nicméně koza,vratislavská faktická nezávislost, zůstala celá. Na konci roku 1460 jej za krále uznaly, byť neochotně i vedlejší země Koruny české, zejména Lužice a Slezsko.

K Poděbradovi měli však své výhrady i kališníci. Byť patřil k jednomu z nejbohatších rodů v zemi, vadila jim na Jiřím ta skutečnost, že jeho otec jej zplodil mimo manželství, nadto s neurozenou ženou. Jméno Poděbradovy matky je neznámé, dokonce se tradovalo, že se jednalo o nějakou prostou děvečku, kterou jeho otec v návalu chtíče kdesi na seníku oplodnil. Jiřího otec, Viktorín Boček, byl patrně liberál, který předběhl dobu o staletí. Otec byl Boček, syn levoboček a malý Jiří si otce příliš neužil. Když mu bylo sedm let, zemřel a Jiřího vychoval jeho poručník Hynek Ptáček z Pinkrštejna.

Potíže dělal i papež. Ač Silvius Piccolomini, nyní papež Pius II., měl pro Jiřího celkem pochopení, nemohl mu odpustit, že nezatočil s kacířstvím, jak mu slíbil. Došlo zde asi k informačnímu šumu. Pius II. za kacíře považoval kališníky a po Jiřím chtěl, aby je navrátil do lůna církve. To mu ostatně Jiří slíbil. Jenže sám Jiří byl rovněž kališník, i když tento handicap se snažil vyrovnávat tím, že se ženil výhradně s katoličkami. Pius patrně doufal, že až Jiří dosáhne na korunu, ke katolictví přestoupí. Možná to nebyla špatná idea, koneckonců francouzský král Jindřich IV. Navarrský učinil později totéž a dodnes je za francouzského hrdinu.

Pius na Jiřího tlačil, aby zatočil s odpadlíky. Jiří zatočil s odpadlíky – jednotou bratrskou, která ovšem odpadla od husitů. Jednalo se tehdy o pár jedinců přežívajících v Orlických horách, o jejichž existenci dosud papež neměl tušení, a tak není divu, že tento Jiříkův zákrok jej příliš neoslnil. Pius se s Jiřím osobně znal, sám nabádal zpočátku vratislavské, aby se s Jiřím dohodli, a ve svých pamětech vylíčil Jiřího z Poděbrad jako osobu „postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný“.

Budiž poctivě řečeno, že oním čtverhranným tělem měl Pius na mysli, že Jiří z Poděbrad byl malý a tlustý jako bečka, což poněkud nekoresponduje s jeho vyobrazeními na plátnech obrozeneckých malířů.

Vládu Jiřího z Poděbrad jako krále lze rozdělit do dvou období. Od r. 1458 do roku 1466 to šlo, v rámci možností, poměrně hladce. Jiří z Poděbrad obnovil ražbu českého groše, dolování stříbra v Kutné Hoře, snažil se pozvednout prestiž pražské university. V zemi se mu podařilo obnovit mír, uklidnit náboženské rozmíšky a obnovit obchod. Země Koruny české se pomalu, ale zřetelně pozvedávaly. V tomto ohledu navázal již na dobu svého správcování. Jenže současně poněkud znervózňoval papeže. Jiří jako kališnický správce se dal skousnout, na kališnického krále ale ještě doba nedozrála. Pius II. proto stále více tlačil.

Tomu se Jiří z Poděbrad snažil čelit diplomatickými aktivitami, do historie vešlo jeho poselství, které mělo za cíl vytvořit alianci křesťanských panovníků, aby společně čelili tureckému nebezpečí. Současně se touto aktivitou pokusil poněkud podkopat vliv papeže. Čeští vyslanci objížděli evropské dvory, cílem bylo také ukázat, že kališníci nejsou žádné zrůdy, ale poctiví křesťané. Později je tato aktivita vydávána různými historiky jako první pokus buď o založení OSN, nebo Evropské unie, komunističtí ideologové v tom viděli zárodek RVHP. A kdyby byl Jiří z Poděbrad Němec, Goebbels by jej nejspíš označil za prvního nositele myšlenky nového řádu a myšlenkového předchůdce Adolfa Hitlera. Leč Jiří z Poděbrad ani německy pořádně neuměl a vzhledově to nebyl zrovna árijský typ. Ve skutečnosti jeho aktivita měla za cíl předejít pokusům papeže o českou izolaci. Nebyla příliš úspěšná. Jakousi „odezvu útěchy“ našla jen u francouzského krále, který nabídl dvoustrannou smlouvu o přátelství, a u německého císaře Fridricha III., který byl ovšem Jiřímu zavázán za jeho pomoc při půtkách s habsburskými příbuznými v Rakousku. Turecké nebezpečí byla realita, ale oslovenými panovníky ještě dostatečně nezacloumala.

Roku 1464 umírá papež Pius II. Jeho nástupci trvalo dva roky, než se rozkoukal, ale roku 1466 prohlašuje Jiřího z Poděbrad za kacíře a vyzývá císaře Fridricha III. Habsburského, aby se postavil do čela křižácké výpravy proti Jiřímu. Ten se ale zdráhá, neboť s Jiřím dobře vycházel a byl mu zavázán za pomoc, kterou mu poskytnul při urovnávání rozmíšek v Rakousku s Fridrichovými příbuznými. Císař byl tehdy dokonce obklíčen ve vídeňském hradě svým bratrem Albrechtem. Ze zajetí jej vysvobodil právě Jiří z Poděbrad.

Matyáš Korvín, který Jiřímu z Poděbrad také vděčil za mnohé, ne-li za život, takové zábrany nemá. V Čechách se formuje šlechtická opozice v Zelenohorské jednotě, tradičně se k revoltě připojuje Vratislav a také Plzeň. Leč dochází k menšímu zádrhelu. Turci, na jejichž nebezpečnost tak Jiří poukazoval, tentokráte nechtíce českému králi pomohli. Zaútočili na Uhersko a Matyáš nemohl domácí odboj podpořit. Jiří z Poděbrad tak na čas domácí opozici zpacifikoval a Matyáše na dva roky zaměstnali kacíři jiného druhu.

Leč roku 1468 to Turky přestalo bavit a Matyáš se mohl opět soustředit na křížovou výpravu. Téhož roku poněkud netakticky Jiřího syn Viktorín poplenil císařské statky v Rakousku. Fridrich III. od této chvíle přestává překážet Korvínovi a na popud papeže vstupuje Matyáš Korvín s vojskem na území Koruny české, aby Fridrichovi pomohl. Situace se ale opět poněkud zvrtnula. Česká vojska obklíčila Matyášovu armádu u Vilémova. Bohužel Jiří se nezachoval jako křesťanský rytíř. Místo aby využil příhodné situace a zmasakroval uherské vojsko, případně připravil Matyáše o život, přistoupil na jednání s ním a propustil jej v míru i s jeho vojskem za příslib, že Matyáš zprostředkuje mír s papežem. Inu, co chcete od kacíře.

Matyáš mu to rád a ochotně slíbil, bylo však o něm známo, že přehnanou vděčností netrpí. Sotva vyvázl s hlavou na krku, začal opět s vojenskými operacemi a v Olomouci se nechal prohlásit za českého krále. Jiří získává spojence v polském králi, jehož synovi přislíbil českou korunu. Situace se opět zamotává a i Matyášovi spojenci v českých zemích už mají války dost. Když to již vypadá na Matyášův propadák, Jiří z Poděbrad nečekaně v roce 1471 umírá.

Římský císař sice uznává Vladislava Jagellonského za českého krále, fakticky ovšem Vladislav vládne jen v Čechách, a to ještě ne úplně. Významná část šlechty i měst považuje za krále Matyáše. Mezi Vladislavem a Matyášem je nakonec uzavřena smlouva, dle které Matyáš až do své smrti držel všechny vedlejší země Koruny české. Po jeho smrti se měly navrátit k Čechám, ovšem za mastný poplatek 400 000 zlatých uherskému králi. Matyáš i Vladislav měli právo nosit titul krále českého.

Po období, kdy zdejší domorodci neměli krále žádného, tak pro změnu nastalo období, kdy měli krále dva. A protože slabý král Vladislav Jagellonský se líbil i šlechtě uherské, stává se po smrti Korvína i králem uherským a Praha přestává být sídelním městem králů, s výjimkou lehce vyšinutého Rudolfa II.

Na rozdíl od Jindřicha Navarrského Jiřík dynastii nezaložil, i když syny měl. Ani Jagellonci se na českém trůně dlouho neohřáli. Již Vladislavův syn Ludvík bídně zhyne v močálech u Moháče, když prchá před Turky, a trůny středoevropských zemí jsou obsazeny Habsburky až do konce časů královských.



Ušetřila jsem při online nákupech vánočních dárků. Jak se mi to podařilo?
Ušetřila jsem při online nákupech vánočních dárků. Jak se mi to podařilo?

A je to zase tady! Vánoce jsou za rohem. A zvláště pokud se chystáte pořídit nějaké dárky přes internet, rozhodně se vyplatí nakupovat ještě před...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.