Jelikož v listopadu ošklivě pršelo, a tím pádem nebylo ve Vídni kam jít, podařilo se nám s potomky dorazit ke Španělské jezdecké škole, kde se za docela solidní peníz při dopoledním tréninku předvádějí ti světoznámí lipicáni.

Ve vstupní hale mě zaujalo na stěně „tableau“ s poděkováním generálu Pattonovi (našinec jen může mudrovat nad tím, jak slavný generál osvobozoval Plzeň, a přesto si našel chvíli, aby zachránil nedocenitelné živé bohatství) a jeho jednotce usazené v západních Čechách za ochranu a vzorný a bezpečný přesun běloušů do Německa a později jejich návrat zpátky domů do Vídně.

Našinec se nestačí divit, když si najde na internetu podrobnosti záchrany lipicánů, ustájených v obci Hostouň na Domažlicku: tehdejší situace vypadala dost nebezpečně – Rudá armáda, jak známo věčně hladová, se přibližovala k tomuto zdroji lahodného masa a navíc se též blížila ještě německá pancéřová divize. Proto se generál Patton a plukovník Reed snažili koncem dubna 1945 zachránit tuhle skupinu běloušů za každou cenu. Zdařil se jim i kontakt s ředitelem španělské jezdecké školy ve Vídni, kterým tehdy byl Alois Podhajsky. Kavalerie z armády generála Pattona a profesionální koňáci i s podporou Čechů, Poláků a kozáků se zúčastnili operace tohoto přesunu s názvem Cowboy a skutečně se jim podařilo přemístit všech 350 koní téměř 200 kilometrů daleko do Německa.

Rudá armáda ostrouhala...

Dnes si už nikdo neumí představit, kolik rizika, osobní statečnosti a obětování bylo zapotřebí k provedení tak obřího úkolu. Plukovník Reed k tomu dodal: „Byli jsme tak unavení z té válečné vřavy, neustálého zabíjení a ničení, že jsme zase chtěli zvládnout něco konstruktivního a zároveň pohlazení po duši pravého kavaleristy...“

Nebylo to poprvé, co se museli bělouši zachraňovat, neb jejich hlavní plemenná stanice se nachází v obci Lipica (nyní Slovinsko), kde je ohrožoval nejenom Napoleon, ale též politické změny, když rakouské území po 1. světové válce připadlo Itálii.

Ještě před touto úspěšnou operací byl v roce 1944 vybrán pár těchto ušlechtilých koní, o což se zasloužil uherský hrabě Jankovič-Besan, který zařídil přemístění z válkou potrhané Evropy do Zululandu na jihu Afriky. V padesátých letech se k němu připojil polský major George Iwanowski, který přesunul celý ansámbl do známého Kyalami nedaleko Johannesburgu.

Od té doby, stejně jako ve Vídni, mohou zájemci zhlédnout představení těchto úžasných hřebců každou neděli.

Sám major navštívil rodné Polsko v roce 2007, kdy slavil sté narozeniny a kde mu byl předán titul plukovníka. Bohužel o rok později zemřel.

Wikipedie informuje: Zástupci tohoto plemene běloušů mají opravdu bílou barvu srsti, kůň je velmi mírumilovný a vyniká svojí učenlivostí, proto se využívají v cirkusech a jezdeckých školách. Není tak rychlý, ale spíše vytrvalý. Jako blízcí příbuzní starokladrubského koně se hříbata rodí celá černá, postupně začínají šednout, až srst úplně zbělá – tento proces může trvat až desítky let...

Tyhle informace ale dobrým příkladem pro vládu Jihoafrické republiky rozhodně nejsou!