Znáte film Šoa? Devítihodinový snímek není pro každého a francouzský režisér Claude Lanzmann ho odmítá tříštit do formy seriálu. Zásadně ovšem vypovídá o civilizačním selhání. Neukazuje „konečné řešení židovské otázky“ v nahotě brutality, neobsahuje jedinou archivní, natož hranou scénu. Namísto toho předkládá jen syrové výpovědi přeživších, svědků i pachatelů holokaustu (včetně strojvůdců lokomotiv vozících transporty do Osvětimi). Ukazuje byrokratickou mašinerii, jež uprostřed 20. století umožnila předpisově, průmyslově a sterilně zlikvidovat předem vybranou, označenou a zneprávněnou skupinu, evropské Židy. Když se teď připomíná 25. výročí filmu, u nás to jaksi zapadlo. Škoda.

Připomeňme ho aspoň takto. Uběhlo 25 let, Lanzmann oslavil 85. narozeniny, ale ti, kteří ve filmu hovoří, jsou už po smrti. Holokaust se veřejnosti ozřejmuje hlavně v pojetí Hollywoodu, takže historik Norman Finkelstein hovoří o „průmyslu holokaustu“. Ale ten skutečný průmysl, legalizovanou cestu k masové vraždě šesti milionů, ukazuje právě Lanzmannův film. Nyní, k výročí, začal znovu obíhat po evropských a amerických kinech.

Jsme přesvědčeni, že průmyslová likvidace evropských Židů se opakovat nebude. Ale Šoa dává nahlédnout i za kulisy spjaté s druhou světovou válkou. Byrokratická podřízenost, odvolávání se na „systém“, „dobu“, rozkaz či jen na názor představených, ztráta paměti, to vše přece nezmizelo s rokem 1945. Dokládají to i konkrétní scény z filmu.

Dr. Franz Grassler, někdejší náměstek nacistického komisaře ve varšavském ghettu: Pamatuji si horské túry před válkou líp než celé válečné období. I než celou tu dobu ve Varšavě, víte? To je totiž... byla to přece jen svým způsobem deprimující, zlá doba. Je jasné, že člověk snáze zapomíná na špatné časy – bohudík! – než na dobré. Rychleji se člověku vytratí z hlavy, viďte?

Neslýcháme podobné argumenty i teď?

Nebo Franz Suchomel, unterscharführer SS, k propuknutí tyfu mezi Židy v Treblince: Naráz jim bylo všecko jedno. Už ničemu nevěřili, fakt. Museli sme je každej den přesvědčovat: „To víte že jo, že zůstanete naživu!“ A skoro sme tomu sami věřili. Když člověk pořád lže, tak už to skoro ani nepozná, že jo?

Poslední slova lze i dnes tesat do kamene. Když měla Šoa na podzim 1985 v Paříži premiéru, Husákovo Československo se k filmu nehlásilo, neboť zavrhoval třídní hledisko. Přitom právě českoslovenští občané, konkrétně slovenští Židé, hráli v tom příběhu první ligu, což nebývá běžné. Zmiňme tu Rudolfa Vrbu. Byl členem odboje v Osvětimi a spolu s Alfrédem Wetzlerem z toho lágru nejenom uprchl, ale navíc o něm ještě na jaře 1944 dodal zprávu Spojencům.

Věděl jsem, říká Vrba v Lanzmannově filmu, že dozví-li se pravdu, v Evropě a především v Maďarsku, odkud měli deportovat do Osvětimi milion Židů, že se venku zdvihne vlna odporu a přinese Osvětimi záchranu. Plán našeho útěku byl hotov. Uprchl jsem 7. dubna 1944. Proč vlastně Rudolf Vrba, jenž zemřel až v březnu 2006, nedostal Řád bílého lva?

LN, 29.12.2010

Autor je komentátor LN