Zpěváku Aleši Brichtovi bylo letos pětašedesát. Jednou jsem se s ním setkal - a vzpomínám. Nejprve ale pár slov o jeho světě.

Je taky schopný výtvarník, na vysoké škole dokonce vystudoval zahraniční obchod, současně ale je i absolventem školy hotelové. Navíc patří dnes do „Beatové síně slávy“ a někdy si píše sám texty. Napsal rovněž vzpomínkovou knihu a stál kdysi u založení skupiny Arakain (1982).

Teď má vlastní kapelu a napřesrok to vlastně bude dvacet let, co spolu s ní vystupuje „sólo“. Třicet roků však již je Alešovu projektu Růže pro Algernon.

Ona deska se nechal ovlivnit známou sci-fi povídkou Daniela Keyese a zahrnula mj. písně Tulák po hvězdách, Výlet do bájí, Dívka s perlami ve vlasech, Barák na vodstřel, Vánoční, Satanica a Pokusná myš. Právě poslední song Pokusná myš se inspiroval zmíněnou Růží, která je známa i co román, rovněž do češtiny přeložený.

Sám Aleš Brichta se do role handicapovaného hrdiny Keyesova příběhu pouze vžil, ale má rovněž s handicapem zkušenost, roku 1976 přišel o oko, což je také příčina, proč jeho tvář známe takřka pouze v černých brýlích. Není to tedy frajeřina.

V letech devadesátých nahrál i desky Ráno ve dveřích Armády spásy a Hledač pokladů, v novém tisíciletí následovaly American Bull nebo Anděl posledního soudu a už roku 1993 vytvořil elpíčko Zemětřesení, což je původně projekt Jiřího Schelingera a Františka Ringo Čecha; ale kvůli zpěvákově utonutí v Dunaji nikdy nerealizovaný.

Právě jako napodobitele svého oblíbeného zpěváka Jiřího Schelingera jsem před několika lety zatoužil Aleše spatřit živého a navštívil tudíž koncert, a to v místě zvaném Nepomuk. Hlavním hrdinou parády ale nebyl, musím upřesnit, Aleš sám, ale dnes už zesnulý Milan Schelinger, bratr Jiřího.

Aleš Brichta zpíval v sále u restaurace (ve čtvrti Dvorec) pouze několik nejnáročnějších hardrockových kousků a já, jsa abstinent, stál „naštěstí“ poblíž sympatické barmanky; aby se neřeklo, anebo už nevím proč, pil jsem, a to jednoho Jima Beama s kolou za druhým. Ono to dlouho vypadá, jako že to s vámi nic nedělá, nijak nemává, a se mnou to nemávalo, ale nakonec dělalo. Koncert už dávno skončil a já putoval spolu s barmankou a dalšími osobnostmi do centra Nepomuku (pod zámkem Zelená Hora) a usedl v jistém nočním podniku poblíž náměstí, kam kdysi chodíval (ale spíš výjimečně) i Kefalín alias Černý baron Miloslav Švandrlík. A posadili mě schválně sice za stůl, ale přímo proti Aleši Brichtovi, a tak bylo zdánlivě vyhráno a měl jsem šanci s ním intelektuálně pohovořit. A bohužel jsem ze sebe nedostal ni Ň.

Ani on, pokud si vzpomínám, nesňal za celý čas černé (a navíc dioptrické) brýle, a tak a nejinak skončilo mé setkání s charismatickou osobností; ale já nevěřím, že na absenci rozhovoru záleží. Dobrým zpěvákem je, užil jsem si tudíž plně jeho zpěvu a nebylo co dodat.

Satani Aleše Brichty: