Nebudu riskovat, že se mi kvůli líčení detailů rozpadne podstata toho, co ti chci říct, navíc nemám jistotu, že by nespotřebovalo přemíru tvé nevalné pozornosti... Tak ke mně promluvil přítel poté, co se vrátil z kavárenské toalety, drkl do stolu, vylil si třetinu café latté a zbytek ledabyle zamíchal. Odpověděl jsem, že je to rozumné, že črta mé pozornosti přesně vyhovuje – i proto, že potřebuju běžet za dvacet minut... Tedy sedím v servisu elektroniky, spustí přítel, a za pultem onen zprostředkovatel, který vlastně nerozumí pořádně ničemu a je hlavně tlumočníkem primitivně složitého mumlání opraváře, který stojí za ním a v rukou obrací přístroj. Cítím, jak mne vstříc k nim postrkuje jakási slabost, jako mne kdysi otec strkal do hloučku budoucích spolužáků: nezajímá mne nic z toho, co vysvětlují, ale přesto ze mne brzy padají žoviální poznámky, jsem najednou pln porozumění pro titěrné moderní řemeslo, není mi líto jakýchkoli peněz za opravu fotoaparátu... Jenže na mé straně hranice sedí ještě žena, která jako zrcadlo odráží mou nechutnou adaptaci; žena představuje věcnost, pochybnost a distanci, užívá výrazy „rozmyslím se“, „nezdá se mi“ a „nepřehánějte“. Imponuje mi a zároveň mne rozčiluje její pevnost a odolnost, takže v duchu už doluji kousky své čerstvé odpornosti a představuji si, jak se k ní obracím se slovy: Paní, vaše zjevná neznalost věci si ještě ke všemu nasazuje beraní hlavu, jíž se tady já spolu s mými novými brachy servisáky chutě zasmějeme... S další bodrou větou podepisuji nejasnou objednávku, zatímco žena odchází s imponující nepořízenou. Rád bych ji dohnal na ulici, vyznal sympatie její sveřeposti a vyzpovídal se jí ze své smířlivé tvárnosti, jako se teď zpovídám tobě... Udělal jsi dobře, že jsi to neudělal, říkám příteli a spěšně platím. Odpoví, že má pocit, jako bych mu sundal klaunský nos a dal ho vysmrkat... Ještě před časem bych se nad takovou poznámkou zamyslel, dnes už ne.