Kolem projel zchvácený cyklista, zatímco sedím pod stromem a opouštím myšlenku na Fínu Tausikovou, na ženu, z níž znám jen jméno, která už zcela jistě nežije a které Richard Weiner věnoval rozbor nenapsané povídky nazvaný Prázdná židle.

Hrdinu textu mučí skutečnost, že přítel, jehož potkal před svým domem a který mu vřele navrhl, že skočí pro zákusky do cukrárny naproti a do pěti minut se s nimi vrátí, aby konečně poklábosili nad kávou, se už nevrátil. Když rozbor mistrně vyloučí všechna reálná vysvětlení, proč přítel s dorty už nepřišel, zbude hrdinovi i čtenáři civícímu na prázdnou židli jen metafyzický děs.

Moje situace pod stromem není ani zdaleka tak děsivá, dokonce by ji bylo možné považovat v jistém smyslu za zrcadlovou vůči situaci Weinerova hrdiny – protože na rozdíl od něho já stojím tváří v tvář nečekanému přebytku, pro který navíc existuje reálných vysvětlení habaděj. Mrzí mne, že je nelze tak čistě vyvrátit jako v próze věnované Fíně Tausikové, ale že s nimi mohu nakládat pouze jako s více či méně nepravděpodobnými, čímž si však navodím možná lehké mrazení v zádech, ale o opravdovém děsu nemůže být řeč.

Snad jsem definitivně nepropásl chvíli, v níž je třeba říci, o co jde. Tedy: v domku mé sestry nebyla nikdy žádná kniha, nepočítám-li švagrovu knihu jízd, údržbářskou příručku pro Škodu 1203, Perly moudrosti v sametové vazbě a Zlaté stránky. Před chvílí jsem ale vedle telefonu objevil soubor dvou novel Dina Buzzatiho. Kniha je ve třetině rozečtená a založená paragonem od bot. Nemá signaturu z knihovny.

Na chvíli mne všechny tyto informace uvrhly do zvláštního zmatení, v němž jsem si dokázal vzpomenout právě tak jen na text věnovaný Fíně Tausikové. Ale rychle jsem se vzpamatoval a s chutí přemítat nad řešením příjemné záhady jsem s knihou vyběhl na zahradu pod strom. Jenže, ouha, už se sem blíží sestra se stisknutými čelistmi a založenýma rukama. S každým jejím krokem je jistější, že si jde pro knihu a přináší zbytečné vysvětlení.