V lokálu nikdo neseděl, jenom u výčepu stáli tři huhlající hosté, které podezříval, že podnik neopouštějí a jen střídají výčep s oleštěnou lavicí, na níž pak přespávají. Neměl hlad ani žízeň, přišel vlastně proto, aby si na chvíli odpočinul od své přecitlivělosti a střehu, aby aspoň na půl hodiny přivřel ty dvě brány, jimiž mu bez ustání, buď oběma naráz nebo vždy jednou z nich, proudí do hlavy bezvýznamné podněty k úvahám, které nakonec skoro vždy ústí do rozčilení a tiché zlosti. Ještě pořád měl před očima plakát s reklamou-osvětou, na němž otec zasypává pudrem zadek batolete (které jako by si navíc vypůjčilo od otce výraz ustaraného čtyřicátníka, jímž připomínalo děcka z obrazů starých mistrů) a pod tím výjevem stálo, že máte vzít svou ženu na vyšetření prsu včas. Pán z plakátu určitě nechal oba její prsy jen na ní, napadlo ho. Pak ještě, že za takový osvětový nápad byl na sebe reklamní textař jistě pyšný a v milé kolegyni jím možná vyvolal tak silné pohnutí, že mu hned večer svěřila svá kůzlata k předběžnému prohmatání. Dal si jen pivo. Pak vešel muž v overalu a s hloučkem u výčepu si vyměnili genitální pozdravy. Zesílené huhlání bylo zřejmě lákáním, protože zaslechl kvákavou odpověď muže v kombinéze: „Dneska s váma, hovada, nechlastám, zejtra potřebuju čistou hlavu!“ Jakmile se za novým hostem zavřely dveře toalety, slyšel zřetelný hlas výčepního: „...ti řikám, že už nevodejde a za hodinu je na káry!“ V ten okamžik zaplatil a odešel, s jasným úmyslem se sem večer vrátit a vychutnat efekt filmového střihu: když do hostince přišel znovu v osm, muž v overalu seděl zhroucený s hlavou na stole mezi štamgasty a nebylo jasné, zda mumlá nebo zvrací. Křehkou hru na přemlouvanou pěstují i opilci, pomyslel si, nehrají ji jen reklamní textaři s oblíbenými account-manažerkami. A náhle měl dobrou náladu i hlad a divil se sám sobě, jak říká vrchnímu, že by si dal tlačenku s octem, cibulí a fůrou pepře, ať se vzepře...!