Přivodil jsem si zlý výron, takže jsem se musel vydat do ortopedické ambulance o berlích, které jsem před léty nevrátil po motocyklové nehodě. Chodba byla plná lidí, kteří dávali najevo, jak nechtějí dát najevo, že je naražené, vyvrknuté či zablokované části kostry bolí sviňštěji než ty druhé, což jim před nimi sice lidsky propůjčuje přednost, ale mlčí, protože vědí, že krutý svět dávno uznává jen pořadí, které určuje lékař, případně ještě to, ve kterém přibelhali do čekárny.

Přibelhal jsem na konec fronty a začal dávat najevo své trpké pochopení jako ostatní. V noze pulzovala bolest, ale současně na mě šla ospalost. Za chvíli však saniťák přivedl muže, jemuž jsme všichni, ač s nevolí, museli přiznat absolutní přednost; jestliže ještě ne pro plošnou krvácející odřeninu stehna a boku, do níž se neblaze přimísil štěrk a umělá tkanina cyklistických šortek, pak kvůli pravé ruce, kterou měl v lokti prolomenou vzad, mnohem více než vzpažující dorostenky na spartakiádě, které tak kdysi masově a nevědomky předváděly jeden z ženských druhotných pohlavních znaků. Muži mají jiné druhotné pohlavní znaky, tenhle ne. Ale i kdyby měli i tenhle, cyklistova paže svírala v lokti tak nechutně konkávní úhel, že bychom se vedle něho stejně všichni štítili sedět, takže jsme si vlastně oddechli, že rovnou proklopýtal do záře ordinace. Myslel jsem na něj i po tom, co se za ním zavřely dveře.

Udělal jsem odvážný skok o padesát let, do doby, kdy už dost možná sám nebudu naživu, a uviděl praděda definitivně přibitého v kuchyni, který pravnukům obracejícím oči v sloup už posté vykládá, jak zamlada, každičké ráno v šest hodin, vyrážel na kole na čtyřicetikilometrovou cestu do práce. Jednomu z chlapců konečně dojde trpělivost, což se projeví zlomyslnou otázkou: „A rozbil sis někdy hubu, dědo?“ – „Jéje, mockrát, Janič... Patriku,“ zabublá starý muž. S pohledem od kuchyně budoucnosti jsem usnul. Hned mne však probralo zvířecí zařvání, které proniklo dveřmi ordinace.