Měly by být, ale jsou doopravdy? Když tolik vydávaných knih se kupuje nikoliv kvůli myšlenkám a zušlechtění ducha, ale pro šokující hrubé výrazy a naturalistické popisy mezilidských styků? Možná, že ta finanční brzda by mohla přispět k jistému očištění knihy.

Kniha přece má dopřát čtenáři, aby v duchu nejen prožívat životy navíc k tom svému jednomu reálnému, ale aby z nich současně čerpal poučení, čemu se v realitě vyhnout, jak dopadá, když se nevyhne, jak a do které kategorie lidské úrovně se zařadí, když se zachová podle toho či onoho hrdiny(-ky) v knize; aby si rozšířil vlastní obzor a schopnost vnímat nálady a oceňovat správný životní postoj. Zkrátka, knihy jsou jakási malá škola psychologie. Toseví, někdy špatná. Když nikdo nekoupí „České pohádky“, překrásně vypravené, s ilustracemi A. Scheinera, v kterých sice jsou zahrnuty Erbenovy i Němcové národní pohádky, leč převyprávěné. Jak? Usuďte jen z příkladu, když uhlířová v pohádce „Tři zlaté vlasy…“ hlásí v noci svému muži, že má stahy už po pěti minutách, takže brzy porodí, potom i s nízkou DPH to bude za 350 Kč snad pro čtenáře lépe. Tedy takových a podobných knih nebude škoda, když je nikdo nepřečte. Mám ten dávný zvyk, že si knihu nejprve vypůjčím a po přečtení teprve rozhodnu, prokáži-li jí tu čest trvalého místa ve své knihovně.

Veřejné městské, školní či univerzitní knihovny k tomu poskytují dost možností. Klidně zdražte knihy, naopak dotujte půjčovny. Když čtenář najde knihu, o které ví, že se k ní bude stále vracet, že ji bude číst nejen on, ale bude ji doporučovat i svým dětem, pak určitě, jistě a bezpečně obětuje i větší výdaj a takovou knihu koupí. Proč podporovat finančně spousty bezcenného či dokonce škodlivého knižního balastu vydávaného jen proto, že je napsala nějaká osobnost populární v oborech zcela mimo kulturu nebo se v knize o takové osobnosti píše? K jakému kulturnímu rozvoji přispěje čtenáři např. sdělení, že se Liz Taylorová nejlépe zotaví, když šamponuje své brilianty? A podobně.

Valtice