Do neděle můžete spatřit ve Vlastivědném muzeu v Olomouci sošku zvanou Věstonická venuše. Na místo dočasného určení dopravili sošku ozbrojenci. Je umístěna ve speciální schránce připevněné k podlaze. Předpokládám, že je připevněna speciálním způsobem. Jakmile jde o artefakt třicet tisíc let starý, všechno musí být speciální. O to víc, že právě v době příprav výstavy se někdo vloupal do drážďanské klenotnice a odnesl lup odhadovaný na miliardu eur.

O téhle sošce se můžeme dočíst spoustu zajímavých podrobností. Kupříkladu to, že byla za války uschována v Mikulově a že před koncem války ji odvezli do Brna. To udělali dobře, protože když se pak Mikulov osvobozoval, zdejší zámek chytnul a kdyby tam ještě Venuše přebývala, nezbyla by po ní ani ta proslulá krabička, ve které ji přechovávají.

Mou fantazii ale jitří jeden doslova detail. Když sošku odborníci zkoumali, objevili na ní otisk prstu desetiletého dítěte. Jakpak asi vznikl? Sošku někdo vymodeloval. Nemá smysl uvažovat o tom, co ho k tomu vedlo. Nedozvíme se, zda to byly důvody náboženské nebo estetické či jakékoli jiné. Jisté je, že ji někdo vytvořil, vymodeloval a v určitou dobu byla čerstvá, dá se říci vlhká. Velmi pečlivě ošetřil ten dotyčný její povrch. A kde se vzalo, tu se vzalo, nezbedné děcko se sošky dotklo a jeho stopu nalézáme po třiceti tisících letech.

Ten proces sám osobě není nijak mimořádný. Máte doma kočku a někde něco betonujete? S největší pravděpodobností v betonu najdete otisk kočičí tlapky a ten tam zůstane až do finálního rozpadu. No a nezbedné děcko je element hodně podobný zvědavé kočce. Kdyby děcko sošku vzalo do rukou, otisků by bylo víc a tvůrce by si toho všiml. Jistě by děcku vyspílal. Dovedeme si představit, že spílání bylo v hrubých dobách před třiceti tisíci lety hodně drsné. Možná i záhlavec by padl, ale zcela jistě by tvůrce namočil klůcek do vody a schnoucí sošku by jím přejel, aby ji uvedl do původního lesku.

Otisk je ale jenom jeden. Záhada pro Hercule Poirota... Chtělo děcko vyzkoušet, zdali je soška už suchá? Aha, není. Ucuklo prstem a pokus opakovalo až nazítří. To už byla soška suchá – a otisk nešel jen tak rozmydlit.

Věstonické děcko a Hercule Poirot mají jednu vlastnost společnou: nejsou mezi námi. Věstonická venuše je naše současnice a ve své krabičce čeká na dobu techniky daleké budoucnosti. Jaké? Inu té, která dokáže z otisku prstu zjistit DNA a podobu a následně i provést rekonstrukci věstonického děcka. A to, až se to podaří, nám poví, jak to bylo.