Není to pozdě, ale skoro pozdě: výstava Terakotové armády na Výstavišti v pražských Holešovicích končí 8. února. Ohromující, to je odpovídající charakteristika. Jistě jste o výstavě přinejmenším slyšeli, Pražan by musel být hodně nevšímavý, aby pominul všude vyvěšené plakáty. Před čtyřiceti lety tři čínští rolníci kopali studnu a propadli se do pohřebiště císaře Čchin Š’-chuang-ti z třetího století před Kristem. Osm tisíc válečníků z hlíny střežilo klid mrtvého tyrana. Samotná hrobka je dodnes netknutá, ukrytá v nitru hory Li nedaleko města Si-an v provincii Šen-si. Kontakt s dokonalými replikami terakotových bojovníků člověku připomene, jak propastný je rozdíl mezi zprostředkovanou informací a reálným vjemem.

Nicméně, nemíním vás jenom lákat k návštěvě. Rád bych se tu vyznal z pocitu na pomezí úžasu a bázně, v krátkém odstupu jsem ho měl podruhé. Kontakt k terakotovými bojovníky, to je kontakt s artefaktem starým přes dva tisíce let. Když anonymní řemeslníci vyráběli sérii osmi tisíc hliněných bojovníků, řecký sochař Praxiteles byl už víc než sto let mrtev. Ono tedy mezi Praxitelovými díly a terakotovými bojovníky je propast co do dokonalosti, nicméně magická síla v čínských sochách je také přítomná. Řemeslníci vyráběli vojáky jaksi sériově, těla, údy i hlavy lisovali z forem a ty nějaký čínský Praxiteles vymyslel a vyrobil. Najednou se odkudsi zrodil artefakt, zcela mimo hlavní proud uměleckého vývoje.

Podobné úvahy na pomezí úžasu a bázně mi táhly hlavou při návštěvě pevnosti Sigiriya na Srí Lance. Koncem pátého století po Kristu ji nechal postavit král Kasyapa, takto též pěkný orientální despota, který se zmocnil trůnu vraždou svého otce a zradou na svém bratru Moggallanovi, legitimním následníku. Přemožen a zabit, zbyla po něm troska pevnosti na vrcholu nepřístupné skály a na jedné galerii úchvatná sbírka realistických portrétů mladých žen, podle všeho králových milostnic. Stál jsem před těmi obrazy vyzařujícími smyslnost jako když sálají kamna piliňáky a myslel na to, co se v Evropě malovalo v pátém století po Kristu, i na to, jak neživotné panáky malovali Římané a že teprve renesance dokázala stvořit ve figurální malbě něco, co by se dalo se sigirijskými portréty aspoň vzdáleně srovnávat.

Taky to odkudsi přišlo a zase odešlo. Král poražen, protože se pod ním splašil válečný slon. Jakpak asi dopadly milostnice a co se stalo s malířem? Jeho jméno se nikdy nedozvíme.

Tak jsem tam stál a poslouchal, jak kolem mne hučí proudění času a myslel na to, jak se tu a tam rozsvítí jiskřička génia. Zase zhasne, mnohá navždy, někdy se objeví její stopa, třeba náhodou, při kopání studny.

Mimochodem, na výstavě je i replika té motyky, jíž rolníci tu studnu kopali. Pokud jste výstavu neviděli, jděte tam. Motyka i vojáci stojí za podívání.

LN, 19.1.2015