29.3.2024 | Svátek má Taťána


GLOSA: Památka Evropa?

18.5.2016

Památka má právo stárnout a spadnout, řekl mi kdysi jeden památkář, odmítaje navrhované řešení záchrany silně chátrajícího domu. Dům dodnes stojí, památkáře záhy vyměnili z pochopitelných důvodů, ale názory podobně uvažujících pečovatelů o naši budoucnost (a budoucnost je každý příští okamžik) jsou stále znovu a znovu představovány jako ty jediné správné, navíc podepřené logikou dějin.

Dějinné události nás většinou přepadají více méně nečekaně. Pokud je právě prožíváme, vnímáme je podle Sigmunda Freuda (Nespokojenost v kultuře) naivně, aniž jsme schopni správně zhodnotit, co se to vůbec děje. Abychom to dokázali, musíme získat odstup. Přítomnost se musí stát minulostí, až pak získáme platná hlediska pro případný odhad budoucnosti.

Současné jednání poněkud rozhárané Evropy je zčásti učebnicovým příkladem potvrzení této Freudovy teze. Otevření hranic bezbřehému proudu kulturně odlišných lidí, o spektakulárních projevech vítání ani nemluvě, je přímo výstavním projevem naivity. A to je naivita pro tento jev ještě slabé slovo. Všechny bolesti světa s předsevzetím pomoci si sice na záda naložit můžeme, ale pod tou tíhou se spolehlivě zhroutíme. Potom už nepomůže nikdo nikomu. A až se naše přítomnost stane minulostí, kdy získáme onen výše zmiňovaný odstup, všichni dnešní dobromilové budou nad zřícenou památkou Evropa ukřivděně a rozhořčeně volat: „Ale tohle jsme přece nechtěli!“

Zda budou nad zříceninou podobná slova volit i ti, kdo naivity dobromilů využívají (nebo zneužívají?) pro nastolení nové revoluční spravedlnosti, to lze jen těžko předvídat. Zříceniny jsou jejich touhou, vysněným cílem. Těší se, jako jejich revoluční předchůdci už tolikrát v minulosti, že na zbořeništi vyroste krásná stavba nového, toho konečně spravedlivého lidství. Jak bude vypadat a kdo ji zaplatí, pro ně není důležité, správná revoluce je hlavně bourání.

Nakonec tam ale nějaká nová budova snad přece jen vyroste, obvykle už nikoli zásluhou toho, kdo boural, problém je v tom, že než se tak stane, uvolněná parcela může zůstat na dlouhý čas rumištěm, postupně zarůstajícím plevelem a zaváženým odpadky. Na projekt se zatím práší v zapomenutém archivu, a když jej po létech vytáhneme, zjistíme, že je nepoužitelný, možná i k smíchu. S nostalgií se pak podivíme, proč se ten starý dům tenkrát vůbec boural, když ho bylo možné s rozumem a pozvolna přestavět.