Cena pro Glückovou dokládá, že jde o literaturu

Nobel je ta velká literární cena. Získala ji Tony Morrisonová, dokonce Bob Dylan. Kdo to bude letos? Nějaká superstar, nebo nějaký východoevropský spisovatel, o kterém nikdy nikdo neslyšel? – Těmito slovy začal ve středu svou prognózu list New York Times. Jmenoval osm favoritů, leč pak vyhrála jím opominutá Louise Glücková.

Kdybychom chtěli být kousaví, napsali bychom, že uspěla „nějaká americká básnířka, o které nikdy nikdo neslyšel“ (dvě její sbírky vyšly v českém překladu, ale těžko očekávat, že je šířeji známá). Raději připomeneme, že na tom názoru něco je. Za koho jiného než „nějakého východoevropského autora, o kterém nikdy neslyšel“ pokládal běžný západní vzdělanec Jaroslava Seiferta (1985) či Wislawu Szymborskou (1996)?

Literární Nobel zůstává – vedle mírového – nejdiskutovanějším oceněním. Oceněním, jež má své neúspěšné favority (od Čapka či Kundery po Houellebecqua či Murakamiho) i úspěšné outsidery. A které zrcadlí ideové posuny či společenské objednávky. Letos patřila k favoritům básnířka Ljudmila Ulickaja, „hlas morální autority pro jinak smýšlející Rusy“, jak napsal New Yorker. Ale největší „hlas morální autority pro jinak smýšlející Rusy“ už cenu dostal – před 50 lety to byl Alexandr Solženicyn.

Je-li nějaká společenská objednávka roku 2020, najdeme ji v téměř povinné sympatii s hnutím BLM a v přepjatém antirasismu, který však dělí lidi podle barvy kůže na diskriminované a privilegované. V literatuře je to navýsost sporné. Už před 25 lety vyvolal rozruch spisovatel a nobelista Saul Bellow slovy: „Až Zuluové zrodí svého Tolstého, rád si ho přečtu.“ V době, kdy světové filmové ceny zavádějí kritéria, aby mohl být oceněn jen takový snímek, na němž se podílí ten správný rasový mix, by jeden očekával, že tím směrem vyrazí i literární Nobel. Zatím nevyrazil. Jak ukazuje cena pro Glückovou, Švédská akademie se drží staromódního názoru, že literatura má zůstat literaturou.

LN, 9.10.2020