GLOSA: Křižovatka
Hned po Novém roce 1887 dostal Josef Rössler-Ořovský oznámení, že na celnici U Hybernů je pro něho uložena zásilka z Norska. Šel tedy tam. Celník před něho položil velmi dlouhý balík a vzápětí položil i jednoduchou otázku:
„Co to je?“
Rössler po otevření balíku celníkovi vysvětlil, že ona čtyři prkna jsou lyže, které si Norové připevňují na boty a odstrkováním pomocí hůlek se pak mohou klouzat po sněhu. Celník se tomu podivil a napsal do svých papírů „opracované dřevo“.
Doma v Jindřišské ulici Rössler se svým bratrem Karlem dlouho zkoušeli, jak se lyže k botám přidělávají. Když na to přišli, šoupali se na nich už za tmy na dvorku. To ale moc vzrušující nebylo, rádi by se svezli hezky s kopečka. Nejbližší svah byl hned vedle na Václavském náměstí, ale před lidmi trousícími se z divadel a večírků nechtěli riskovat ostudu. Rozhodli se, že vyčkají do půlnoci.
Když hodina duchů nastala, vykradli se z domu na náměstí, zahnuli doleva a vystoupali až na místo zbořené Koňské brány, kde se nyní stavělo Národní muzeum. Tam si lyže znovu nasadili. Chvíli si ten historický okamžik vychutnávali, zasněžené náměstí s řadami stromků a plynových kandelábrů leželo pod nimi jako na dlani.
„Tak jedeme?“ vybídl Josef bratra.
„Jedeme,“ přisvědčil Karel.
Václavské náměstí se podobá široké nudli zhruba ve dvou třetinách ohnuté vzhůru. Proto bratři hned ze staveniště nabrali velkou rychlost. S obtížemi udržovali rovnováhu, oči jim slzely a vítr jim hvízdal kolem uší. Bylo to úchvatné.
Milovníků kulturních zážitků se již obávat nemuseli, zato však vůbec nepočítali s Jakubem Arbesem, který znal všechny hospody v Praze a po večerech a nocích si je průběžně podle důmyslného plánu obcházel. Teď zrovna mířil z Karlína na Malou Stranu a posléze do Smíchova, kde bydlel. O posluchače neměl nikdy nouzi a také nyní ho doprovázela skupina začínajících básníků. Mistr jim vyprávěl o deníku Karla Hynka Máchy, napsaném tajným písmem, které však on nedávno rozluštil.
Mladíci poslouchali s velikým zájmem, když tu náhle mezi nimi prosvištěli bratři Rösslerové. Básníci se rozprchli jako hejno slepic, Klášterský a Machar upadli.
„Himl laudón donr vetr!“ zahromoval český literát uprostřed výkladu.
Vzápětí se ve sněhu rozplácl i Karel, zatímco jeho obratnější bratr zkusil zaplužit a úspěšně zastavil. Mladíci se svým vůdcem ještě chvíli láteřili a potom táhli dál.
Na Václavském náměstí se tak protnuly dva myšlenkové proudy, zcela odlišné, ale pro sebevědomí národa stejně důležité: Hledání pravdy a krásy a mnohem jednodušší oslava zdravého pohybu, pokud možno v přírodě.