aneb Čím potěší příběh nejslavnější české stařenky...

Z vozu slézá stařenka v bílé plachetce, má bílé vlasy jako sníh, scvrklé ruce. „Ale babičko, vy máte jen tři zuby.“ Děti nemohou pochopit, že by jejich ručičky kdy mohly být tak svraštělé. Víte, kolik Barunčině babičce tehdy bylo?

Jen o trochu víc než mně.

Babička Boženy Němcové se jmenovala Marie Magdalena Čudová, když se před 245 lety v Dobrušce narodila. Jako malá holčička potkala císaře Josefa II., který ji obdaroval mincí na památku. Umřela ve Vídni v jednasedmdesáti a čtrnáct let poté o ní napsala Božena Němcová román Babička. Letos je tomu právě 160 let, kdy babiččiny příběhy z Ratibořic vycházely na pokračování ve čtyřech sešitech od května do srpna 1855.

Co mi však přijde opravdu zajímavé a zábavné a poučné, je skutečnost, že když se nejslavnější česká stařenka přistěhovala v roce 1825 na Staré bělidlo k rodině Proškových a měla „bílé vlasy jako sníh, svraštělé ruce a čtyři zuby“, bylo jí pětapadesát let.

Dodnes si pamatuji popis jejího šatstva na dně truhly. Všecky ty mezulánky, fěrtochy, kabátky ještě po prababičce, šněrovačky i šátky… a na vrchu dva škrobené bílé čepce. Paní Prošková chtěla, aby se babička oblékala pohodlněji, ale ona dceři vždy odpovídala: „Pámbu by mne starou ženu trestat musel, kdybych se chtěla chytat světa. Pro mě takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil.“

I proto stojí takhle kniha za přečtení (či aspoň připomenutí). Aby si člověk uvědomil, jak je prima žít v době, kdy pětapadesátnice bývají ještě „pěkné baby“, které za jejich touhu po novotách Pámbu netrestá. A to je docela fajn, ne?