Jednou si Jan Neruda všiml, že sláma v jeho slamníku se změnila v drť, a proto svou hospodyni pověřil zakoupením tří otepí. Teprve pak přemýšleli, jak se staré slámy zbavit. Nastaly nečekané potíže. Metař a kočí ji odmítli naložit na vůz, neporadil ani obecní slouha. Neruda pak přišel na nápad spálit slámu v kamnech, ale když z komína létaly jiskry, museli toho nechat. Byli bezradní.

Nakonec Neruda rozhodl, že budou slámu balit do kornoutů, které pak při svých procházkách po městě bude nenápadně trousit. Zpočátku se mu to dařilo, několik kornoutů úspěšně pohodil. Druhý den se u Vltavy setkal se svým přítelem a kolegou Vítězslavem Hálkem.

„Proč jsi tak tlustý?“ zeptal se básník.

„Asi se mi po hrachové kaši nafouklo břicho,“ odpověděl Neruda vtipně a vzápětí se pochlubil, jak svůj problém vyřešil.

Ale hned další den si jeho počínání všiml strážník.

„Co to děláte?“ otázal se přísně.

Jindy pohotový Neruda zrudl a něco zablekotal. Na chvíli se znovu stal malým chlapcem, kterého přistihli při lumpárně. Strážník se na jeho rozpacích pásl. Měl zlostnou povahu a očividné intelektuály, kteří se bezúčelně venku špacírují, nesnášel. Nakonec se rozhodl, že místo běžného úředního postupu vyřídí případ ostrou a výchovnou větou.

„Ještě jednou vás při něčem takovém přistihnu a pošlu vás rypákem k zemi!“ upozornil delikventa.

Neruda musel pohazování kornoutů zanechat a nějakou dobu trvalo, než se nepříjemného zážitku zbavil. Naštěstí se staré slámy ujala sousedka mlékařka, která si potřebovala vystlat chlív.

Oblíbený literát se po své smrti stal ještě slavnějším. Vlastenci ho chtěli umístit do Slavína na Vyšehradě, to si však nebožtík nepřál. Později mu v Petřínských sadech postavili pomník. Neruda se dívá na svou Malou Stranu a v ruce drží klobouk.

Nedávno ale socha spadla, přesně tak, jak zlomyslný strážník vyhrožoval. Kácení a hanobení soch z pokrokového Západu proniklo už i k nám, a proto se objevily úvahy, koho si Neruda ideologicky znepřátelil. Zdá se však, že současní policisté nikoho neobviní.