GLOSA: K inscenaci Naše násilí...
Je to dilema, ne že ne. Na jedné straně láska ke svobodě, na druhé straně láska a úcta k Ježíši. Co převáží? Nelze mít jedno i druhé, pakliže je Ježíš tím nejvulgárnějším způsobem urážen.
Pak si ale musíme vybrat. Buď bezmeznou svobodu – a v tom případě musíme strpět onu sprostou dehonestaci, kterou obsahuje hra Naše násilí, vaše násilí. Anebo svobodě nadřadíme lásku a úctu k Ježíši – a pak musíme svobodu poněkud omezit.
Co tedy?
Přesně to, čím všechny dospělé zahanbilo dítě v Andersenově pohádkové povídce Císařovy nové šaty. Říci veřejně pravdu. Že je to odporný hnus, který nás hluboce uráží. Asi jako kdyby někdo na divadelních prknech předváděl, jak Frljićův otec znásilňuje vlastní matku, Oliverovu milovanou babičku. A zakomponoval tuto zvrácenost do vznešených myšlenek hry o komplikovaných vztazích soudobého světa.
Necítil by se Oliver ponížen, potupen – a hluboce uražen? Nedotklo by se ho to snad? Stejně to cítí všichni, pro koho je Ježíš tou nejvyšší hodnotou v životě.
Aniž bych chtěl jakkoli omezovat svobodu uměleckého projevu, parafrázuji slova jedné dávné evangelikální písně,která mi rezonuje v paměti:
Co učiníš s Ježíšem? – otázkou budiž tvou. Budeš se Pána ptát jednou: Co učiníš se mnou?
