Člověk, který se dosud nesmířil s „krásnými dobrými dny (večery)“, jež mu přejí ze všech mediálních kanálů, jevišť, recepcí a kanceláří, se může utěšit aspoň tím, že tahle instantní zdvořilost je ještě nejneškodnějším projevem vlády bezobsažných symbolů a formulí, která si už delší dobu vede skvěle.

Diváku a posluchači unavenému ustavičnou sametovou roztomilostí se ale nikdo nemůže divit, když si vychutná zlomyslný a černý humor situace, v níž je postavena na hlavu moudrá rodičovská rada, že „slušností nic nepokazíš“. V následujícím příkladu navíc nepůjde o nudně časté „kouzlo nechtěného“ jako spíš o „komiku chtěného“. Minulý čtvrtek večer se o ni bezděčně zasloužila reportérka ČT:

„Hezký večer,“ přeje půvabná reportérka zpod deštníku nejprve do pražského studia, na což navazuje zprávou, že na farmě, u které právě stojí, vybíjejí hejna krocanů, protože krocani, kteří tu uhynuli předtím, uhynuli na ptačí chřipku vyvolanou vysoce patogenním a člověku nebezpečným virem H5N1. Reportérka hovoří o tom, že haly se dezinfikují, a ještě dodává čerstvou novinku, že bude třeba vybít veškerou drůbež soukromých chovatelů v Tisové. Kamera zabírá vojáky v hermetických kombinézách, jak házejí krocany do kontejneru. Redaktorka pokračuje: „A já už vedle sebe vítám Aleše Černohorského, člena krizového štábu. Pane Černohorský, hezký večer...“ – „Hezký večer,“ odpoví policista v uniformě. Divák vidí, že deštník drží galantně on. Kamera zabere „ohnisko nákazy“ ohraničené červenobílou páskou. Člen krizového štábu mluví o několikakilometrových karanténních okruzích, reportérka zase o trusu podezřelého ptáka, který se našel ve stohu.

Pak už se divák ocitne skokem opět ve studiu. Pod deštníkem zůstává jen reportérka s urostlým členem krizového štábu, aby si poblíž vybité a právě chlorované krocaní farmy u Tisové užili svůj hezký a nejdelší večer roku.