O čem také vypovídá nová verze Sedmi statečných

Sedm statečných je víc než jen filmový titul. Pro mnohé je to součást generační zkušenosti. Ne náhodou se říkalo sedm statečných (reálně jich bylo osm) i hrstce Rusů, kteří po 21. srpnu 1968 protestovali proti sovětské okupaci Československa na Rudém náměstí v Moskvě. Bude zajímavé sledovat, jak s tou zkušeností zahýbá nová verze filmu, která teď vyrazila do českých kin.

Filmové kvality nechme kritikům, ale můžeme si všímat jistých společenských posunů. Je nynější obsazení Afroameričana, Korejce a aljašského indiána úlitbou politické korektnosti či nějakým novým pořádkům? Popravdě řečeno moc ne.

Film Sedm statečných z roku 1960 ukázal, jak mohou dát tvář ikonickému westernu Neameričané. Yul Brynner (Chris) se narodil ve Vladivostoku jako Julij Borisovič Briněr a mísil v sobě ruské, německé, švýcarské, mongolské i romské kořeny. Horst Buchholz (Chico) byl Němec jako poleno. Charles Bronson (Bernardo) se narodil jako Buchinsky, potomek litevských Tatarů – jako kluk mluvil litevsky a rusky. Brad Dexter (Harry) přišel na svět jako Boris Michel Soso a mluvil srbsky. Eli Wallach (padouch Calvera) byl polský Žid. Za ryzí Američany se mohli vydávat snad jen katolík irského původu Steve McQueen (Vin), James Coburn (Britt), ale pozor, matka byla Švédka, a Robert Vaughn (Lee), jediný, který ještě žije.

V tomto smyslu je nová verze Sedmi statečných američtější než ta z roku 1960, i když právě nebílí a neameričtí herci působí nápadněji. Svým způsobem to dobře ilustruje éru Baracka Obamy. Když se narodil, v kinech běžel film Sedm statečných plný Středoevropanů. Když mu končí druhý prezidentský mandát, v kinech běží nový film Sedm statečných, který roli Evropy – a střední Evropy především – snižuje právě tak, jak v amerických očích klesla za Obamovy vlády.

LN, 24.9.2016