Jeho Slovanská epopej je kýč tisíciletí, prolhaná, nabubřelá exhibice, hotová panslovanská propaganda, zas tak moc se nelišící od o třicet let mladšího socialistického realismu. Čiší z ní mindrák a účelovost. Kdyby něco takového namalovali v době, kdy rukopisy Královédvorský a Zelenohorský byly považovány za pravé dokumenty, dalo by se říci, že autor byl uveden v omyl a jen to s náma myslel dobře. Jenže v době vzniku Epopeje už byly rukopisy dávno k smíchu, a přesto z jejich ducha Muchův monument evidentně čerpá.

Byl jsem se v Moravském Krumlově na Epopej podívat a jisté zbytky respektu k tomuto dílu vzaly okamžitě zasvé. Je to horší, než by kdo čekal. Jak veliké! Když zvětšíte hroznou věc, vznikne jen velká hrůza. Tohle si Mucha od sebe nezasloužil, svým „životním“ dílem dokonale zazdil vše ostatní, co z jeho tvorby mělo nějakou hodnotu.

Spor o umístění Epopeje je nemístný. Vychází z představy, že všechno tak nějak patří nám všem a že snad bychom měli o věci uspořádat referendum. Nikoli. Epopej komusi patří a vlastník ať rozhodne, jestli ji někomu půjčí na šedesát let nebo s ní udělá cokoli jiného. A pokud je vlastnictví sporné, ať o něm rozhodne soud. A vlastník ať pak s dílem naloží podle svého uvážení.

Pokud by jako vlastník byla potvrzena Praha, měla by radnice rozhodnout na základě veřejné debaty. Tyto řádky budiž předčasným příspěvkem do ní: jen proboha ne nějaké stamiliony na speciální bombastickou výstavní prostoru. Jen ne nějaké vyzdvižení na kultovní místo národa jako například na Vítkov.

Epopej může být celkem lákavým turistickým artiklem, cosi jako zajímavá kuriozita. A tak by mohla snad i něco vydělávat. Ale spíše bych to někam dobře schoval. I z úcty k Muchovi, za ty jeho krásné pivní reklamy.

Převzato z blogu autora