13. září 2024 byl Gellner nezvěstný 110 let.

Nad záznamy o v mládí čtených knížkách (psal jsem o nich - ČTENÍ: Sestup a pád říše čtenářských deníků - Neviditelný pes (lidovky.cz) si často řekneme, že tam zůstalo víc toho, co jsme číst nikdy neměli; ale radit jsem si nechal jen částečně. Navíc… „Kdo by vážně litoval, že hororu holdoval?“ A vydávali jich tehdy málo.

Přitahovaly o to víc. A když jste přelouskali pár dostupných antologií v češtině, zamířili jste na Slovensko, kde měli celé tři sborníky štítěné samotným Alfredem Hitchcockem; teprve po převratu vyšly také česky.

První ten soubor strašidelných příběhů se jmenuje Moje najmilšie strašidlá (1969) a americký originál je o deset let starší. Začátkem let osmdesátých jsem výtisk objevil ve Státní vědecké knihovně a nedumal, proč ne jinde: já byl rád, že knihu vůbec mám. (Ke vznosnějšímu Františkovi Gellnerovi se ještě dostanu.)

První povídkou Hitchcockovy antologie jsou Ptáci (1952) od Daphne Du Maurier a následují Wellsův Nezkušený duch, horor Koušou (1943) od Anthony Bouchera (pod titulem Ostré zuby) či typická povídka Cartera Dicksona (1906-1977), ale ta je pod jiným titulem - Muž s kožešinovým límcem - i v české antologie Tichá hrůza.

Krásná je science fiction Jacka Finneyho Of Missing Persons (1955). Hrdina dostává šanci proniknout portálem na velmi vzdálenou planetu, aniž by putoval vesmírem. Brána je ve stodole a planeta světem, do kterého smějí jen vyvolení. Je jím náš hrdina? Ani neví, anžto vezme roha, ale předtím zjistí, že kupříkladu pohřešovaný spisovatel hořkých povídek Ambrose Bierce na planetě Verna dosud žije, dostal se tam rovnou z Mexika, kde v naší realitě zmizel roku 1914, a do roku 1932 napsal ještě čtyři knihy.

Skvělý horor je Ostrov strachu (1958) Williama Sambrota. Odehrává se na atolu v Egejském moři, a to v současnosti. Ostrov je dělen jakousi záhadnou zdí, a protože to proti povodni nebude, hrdina se logicky ptá, kdo žije na druhé straně. Odpovědi zdánlivě rozumí a uklidní ho, že je jméno rodu anglické. Gordon. Hurá tedy za zeď a nejsnáze mořem. Jenže rozuměl blbě. V tom slově nebylo D, ale G.

Roku 1970 vydali Slováci další Hitchcockův soubor Strašidlá najstrašnejšie, který se česky objevil až roku 1995 a bez finálně umístěného Wyndhamova románu Krakatice se probouzejí. Ten jsem ve slovenštině zhltl jako pomeranč. Kromě toho obsahuje antologie děsivou povídku Irvina Shrewsbury Cobba (1876-1944) Fishead (1913), slovensky Rybacia hlava, nebo sci-fi horor Lidé bez kostí (1954) Geralda Kershe. Jak odhaleno, všichni jsme vlastně Marťané a původními lidmi byli oni: lidé bez kostí. Nevýslovně odporní a krev zvířatům sající kdesi v pralesní enklávě Jižní Ameriky.

Damon Knight přispěl témuž souboru prózou (1949) o posledních dvou příslušnících lidstva, kteří přežili atomovou apokalypsu, a o válce budoucnosti mezi automobilisty a chodci vypráví krvák klasika Fritze Leibera. Dřevní autor detektivek Edward Phillips Oppenheim, kterého už dnes nikdo nezná, ačkoli byl dost plodný, je zastoupen textem o páru šílených sester Dvě staré panny (1926). Příležitost dostal také hollywoodský spisovatel Robert Arthur, jehož story The Knife (1951) je o funkčním noži Jacka Rozparovače, nalezeném asi proto, aby se ukázalo, že umí vraždit sám. Arthur se jinak vyznamenal dlouhou románovou sérií o skupině chlapců a jejich dobrodružstvích, která vycházela i na Slovensku a je známa pod trochu matoucí značkou Alfred Hitchcock a traja pátrači. Režisér ve skutečnosti psal jen krátké úvody.

Klasik science fiction Theodore Sturgeon je v antologii přítomen povídkou Ono (1951) a Thomas M. Disch textem Casablanca (1967), odehrávajícím se po třetí světové válce. Detektickářka Ellis Petersová tu má příběh o studni a více vraždách. T. H. White předestírá velmi nezúčastněně prosté vyprávění Troll.

Přiznávám, že když jsem tuto povídku (hrůznou) začínal někdy ve dvaceti zkoumat, slovo troll mi neříkalo vůbec nic. Ale už vzápětí jsem se octl spolu s Whitem v Laponsku a měl šanci přiložit za bílé noci oko ke klíčové dírce. V sousední místnosti stál troll - a jedl ženu. Dál si děsivost sami dočtěte.

Geniální spisovatel Donald E. Westlake se do stejné knížky propracoval prózou o trosečníkovi, který je v podpalubí dohnán až ke kanibalismu, a podobně nefantaskním děsem vás obestře text Algise Budryse o důstojníkem cvičeném dobrmanovi - Psovod (Master of the Hounds, 1966). A prosím, uvědomte si, že zde horory jinak takřka nevycházely a my vyrůstali jimi nekropeni. Marně dumám, co tedy ukájelo naši představivost, a nějakou každý má, jestliže nezakrněla právě následkem toho, že Velký bratr horory dusil.

Jak mi připomněl můj starý čtenářský deník (1981-1985), nečetl jsem naštěstí jen tyto hrůzy a science fiction. Zkoumal jsem třeba i výše zmíněného Františka Gellnera a nedivím se. Takřka každý prodělá setkání s Gellnerem - v mládí - a málokdo jen mávne rukou. Jak jsem se dočetl, chodil začátkem 20. věku rád do pražského Montmartru v Řetězové a dělil lidi na katolíky, anarchisty a šosáky. Jeho oblíbenou frází bylo „to dá rozum, miláčku“ a sám se vždy rozumně nechovat. Už jeho otec to byl, kdo jej učil lásce k alkoholu, a „přijde-li mladý člověk do Prahy,“ říká František Gellner, „prodělá vývoj mezi realisty a anarchisty podle toho, dává-li přednost čaji s citronem nebo alaši s rumem.“ Dodával: „Já to byl, kdo zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako jsou pivo, viržinka a aeroplány.“

Už ve své první sbírce napsal: Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit/ se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou/ co lidstvu nové ráje chcete stvořit,/ vám zpívám píseň na rozloučenou.

Roku 1981, kdy jsem o něm poprvé četl, oslavil by sté narozeniny, ale připomínalo se to opatrně, takže jsem si ani neuvědomil, že jsme se - teoreticky – mohli osobně setkat. Kdyby dlouho žil. Ale to Gellnera nepotkalo. Začala první světová válka a on zmizel v Polsku. Nezvěstný je od 13. září 1914, což je sto deset let. A nepřijde, asi, ale tělo se nenašlo.

Vraťme se závěrem ještě jednou do ulic literárního braku. Roku 1971 vyšel v Bratislavě jako 183. svazek edice Dobrodružné romány Muž zo záhrobia Gastona Lerouxe. Tu knihu jsem se zájmem přečetl a udělal si poznámky a můžu říct: Má veškeré typické atributy, kterými šokuje a mate a někoho i zklamává její autor.

Strašlivá senzačnost přechází do směšnosti a Lerouxovi to bylo jedno. Musel to vnímat, ale kašlal na věc. Výskytem mnoha reportérů děj vyvolá pocit autentičnosti a patrně skutečně vychází z nějaké reálné kriminální causy začátku minulého století. André je „zavražděn“, ale žije, protože uprchl z kufru, který byl následně zakopán bez něj. Šílený či pološílený hrdina André padá po útěku do spáru hluchoněmého lesního idiota Prospera a chromý mrzák ho vězní ve svém brlohu, jemuž se lid odnepaměti vyhýbá už z dálav. Prosper drží nebožáka pět let na obojku a řetězu, ale André občas uniká a funguje jako regulérní strašidlo. Sám Gaston Leroux příběh obhajuje slovy o „starodávných městech“, kde byly „uprostřed nejživějšího denního ruchu“ vězněny nevinné „lidské trosky“. Za klad té knihy považuji obrovskou a poetickou grotesknost, která skutečně chvílemi generuje hrůzu. Nechybí vzkříšení nebožtíka po „vědecky provedené“ operaci srdce a spisovatel má připravena pro veškeré „fantaskní“ události přirozená vysvětlení. Bohužel nepravděpodobná. Pouze v hrůze před Prosperem se prý nepříčetný André pět let otrocky vracel vždy zpátky na obojek do brlohu, o který jinak celou dobu nezavadil ani „hajnej“ a kde jej objevuje až reportér Darbois (z deníku Excelsior).

V této knize se sice vyskytuje i jedna záhada uzavřené místnosti, ale autor ji objasní pomocí prachsprosté podzemní chodby. Jak se ukáže, pokusil se Andrého zabít vlastní bratr, a když se tento bratr po pěti letech odhodlá, že znovu nahlédne do zakopaného kufru, schránku najde prázdnou, z čehož úlekem zemře, a sám do kufru zapadne. Protože Leroux (původně reportér) udržuje čtenáře od začátku do konce v napětí, projde mu leckterá pitomina, a říkám: „Nebylo holt pokaždé posvícení a nemohl sypat z rukávu jen samé Fantomy opery.“ Mimochodem, úspěch Fantoma se pokusil zopakovat, a to bizarní knihou Černý zámek, kterou česky vydal před sto jedním rokem smíchovský nakladatel Jan Kotík (1923).

Bludiště pod Operou v Paříži je zde nahrazeno labyrintem hradním, ale kouzlo původní verze autor již nevyčaroval, i když se kvůli tomu málem sám rozkrájel. Ocituji jen několik názvů kapitol. Láska! Láska!, Krev! Krev!, Orientální noc, Peklem, Na střechách, Temnice Černého zámku, Co se stalo ve věži, Útěk kostlivce, Poslední náboje. Poezie to koneckonců taky je.

František Gellner - Po nás ať přijde potopa - YouTube