Jsme v podkroví muzea; dříve to byla Galerie sakrálního umění.

(Sakrální? Co to jenom sakra znamená? … Sakrální znamená církevní, svatý, bohoslužebný.)

Umění si vzal původní majitel, my jsme ale chtěli zachovat ducha galerie a vyhlásili jsme sbírku a galerie je opět částečně naplněná sakrálním uměním, nebo spíše sakrální módou minulého a předminulého století. Od místních i od lidí z okolí jsme dostali obrazy a sochy, které dříve zdobily místnosti vesnických chalup. Mnohé z nich byly svatebními dary rodičům a prarodičům dnešních dárců, mnohé se předávaly z generace na generaci a v dnešních bytech pro ně už místo není – tam jsou velkoplošné televize a fotoobrazy. Kam s nimi? Zlikvidovat památky po předcích – to se nedělá! A tak muzeum s vyhlášenou sbírkou mnohým vytrhlo trn z paty.

V galerii se sešla početná skupina „ložnicových“ obrazů zobrazujících madony – panna Maria s Ježíškem v nejrůznějších provedeních. Maminka i miminko jsou vždy klidní, s vlídným pohledem, krásní a romantizovaní a stejně tak i krajina okolo je klidná a něžná, někdy tam kvetou stromy nebo růže a někdy jsou tam ovečky či holoubata.

Autor je většinou neznámý a většinou se jedná o papírové kopie. Některé obrazy jsou ale malované štětcem a je i známý autor. K těm patří Liebscherova Valašská madona, kde je známé místo, odkud autor čerpal náměty i postavy – vše je z Valašska z Nového Hrozenkova. Pannou Marií je tu dívenka Ulijána Juráková Haferníková (narozená okolo roku 1860).

U ostatních obrazů asi nechám pátrat AI, ale při vší úctě k ní – moc v úspěch nevěřím. Myslím, že autoři – pokud neměli sen nebo vnuknutí – použili pro tyto malby své milé a blízké a obrazem vyjádřili lásku nejen k bytostem božským a moc se s tím nechlubili, natož aby to podstrkovali pod nos AI.

Druhou velkou skupinu darů tvoří kříže s tělem Pána Ježíše – krucifixy. (Kruci! Koho by to napadlo, že „krucifix“ je vlastně krucifix!)

Jsou ze dřeva, sádry, porcelánu i z kovu. To je jiná třída. Tady moc romantizovat nejde. Autoři tu zobrazují Kristovu mučednickou smrt – jeden z klíčových okamžiků jeho života.

A je to pojato všelijak – někde je kříž jako symbol a umělecké dílo, jinde je to tvrdá realita.

Projevoval se tu momentální trend i osobní pocity a prožitky tvůrce, když autor v krucifixu ztvárnil i svoji vnitřní bolest a beznaděj nebo odevzdanost a smíření.

A zatímco madony jsou přijímány bez výhrad, u křížů někdy výhrady jsou, přestože návštěvníci jsou zatím z našeho kulturního okruhu. Projevuje se tu to, že lidé, kteří mají kříž doma, ho berou jako symbol a detaily nevnímají. Ale lidé křížem nepolíbení v tom vidí reálné mrtvé tělo na kříži – smutnou a nechutnou věc – a mají snahu exponáty (i křesťanství) kádrovat. Někdo si i vzpomene na filipínský folklor, kde se lidé nechávají křižovat, a háže uctívače kříže do „pytle na podivíny“.

A co já jako průvodce? Na čí straně mám být? Můj návštěvník, můj pán? Jako správce a průvodce musím stát za svými exponáty. Ostatně komu se to nelíbí, ať si to doma nebo ve svém muzeu lépe zařídí!

Vystavené výjevy měly a mají místo v našem životě, prošly zkouškou času, která trvala stovky let, a proto i v muzeu jsou. (Nejstarší kříž v galérii má letopočet 1439.) Jsou to připomínky našich předků, kteří je vyrobili, v úctě měli, jsou to připomínky událostí, které se staly. Jsou to umělecká díla i symboly toho, co nás na tomto světě provází – je to bolest i utrpení, ale je to i naděje, víra a láska, které je umí přemáhat. „No pain, no gain!“ Je dobré to vědět a je dobré si občas připomenout, že naše bolest není na světě jediná a nejsme na ni sami.

Nechám ale raději mluvit citát – motto našeho muzea:

Tyto památky nejsou mrtvé, žijí stále životem těch, kteří na ně hleděli, když měli své radosti, smutky, své hněvy i své únavy. Zakleli v ně svůj veřejný, ale i soukromý život. Je v nich vůně doby, v níž žili, je v nich kus života, z něhož jsme sami vzešli a jejž sami po sobě zůstavíme.

Ve třídě mám kříž, který visel ve třídě školy v Měrkovicích v době, kdy se každý den výuka zahajovala společnou modlitbou učitele s žáky – společně byli obrácení čelem ke kříži a modlili se. (Hezky o tom píše B. Němcová v povídce Pan učitel a ráda na to vzpomíná.)

Byla taková doba, že modlitba a s ní spojená pokora a vděčnost byly součástí života a modlení ve škole (doma – ráno, večer, před jídlem) bylo přirozené a nepůsobilo nijak divně. Z té doby je i takové rčení: S Bohem začni každé dílo – podaří se ti až milo.

A kouzlo nechtěného způsobilo, že mám v podkrovní galerii věc, která s tím vším hezky souvisí. Díky expozici minerálů jsem vytvořil časovou osu geologické historie Zeměkoule. Měří 4,6 miliard roků. Každému milionu let odpovídají 2 centimetry, symbolická osa měří tedy 92 metrů. První období jsou virtuálně na návsi, ale posledních 12 metrů, které zahrnují prvohory až čtvrtohory, je naznačeno na zábradlí v podkrovní galerii a končí posledním bodem, který znamená bod 0 – rok 1 – začátek našeho letopočtu. A náš letopočet začal narozením Ježíše Krista, proto se léta našeho letopočtu označují za léta po Kristu nebo léta Páně (L. P. / LP), latinsky Anno Domini.

Před tímto bodem je velký prostor, kde se dá vyznačit, kdy rostly přesličky, kdy vznikalo uhlí, křída, horniny, kdy žili dinosauři… Za tímto bodem – v našem letopočtu – mám posuvné měřítko a na něm nastavenou polovinu desetiny milimetru. V ní je ukryto našich 2025 let. Na takové délce nelze nic vyznačit, ale vlastně celý zbytek prostoru galerie a její exponáty právě o tom období hovoří – všechno jsou to věci z našeho letopočtu – malým Ježíškem na obrazech a v betlémech to začíná a pokračuje to jeho životem, svatými, poutními místy až po fotografie z 20. a 21. století.

Člověka to nutí k mnohému zamyšlení a mě často napadá, co bude dál za stovky nebo tisíce let, co bude v podkroví muzea vystaveno a o čem se tu bude mluvit. Bude se náš věk ještě označovat AD, nebo už to bude AI?

A nebude úvodní citát k exponátům třeba začínat slovy Tyto monitory a displeje nejsou mrtvé, žijí stále životem těch, kteří na ně hleděli… Zakleli v ně svůj veřejný, ale i soukromý život…?